přemýšlím
o hrdých koních za plotem
jak jim tuhnou hřívy
v tomhle mrazivém ránu
jen letmo prolétnou mlhou
když opatrně nevozí na hřbetech
smějící se děti
přemýšlím
o tváři podzimu
ve které pihy už nenaskáčou
a každé ráno jí při krášlení
padá na trávu zbytek jinovatky
jak je bledá a krásná
nepolíbená
poznáním
přemýšlím
o lidech
vídám je
v mihotavých záblescích
sebe sama
choulostiví a zranitelní
brání se
svraštělým obočím
bojí se pronikání
přemýšlím
o soucitu
cítím ho čím dál víc
vídám čím dál míň
zatímco svět kolem nás
ve strnulé křeči
rozhazuje lidské duše
na všechny strany
přemýšlím
o poznání
chvějivé vzrušení
z něčeho neznámého
jako vždy je s ním i nejistota
a sebevražedně popichuje toho ďáblíka
co našeptává
„zbav se jí!“
přemýšlím
o strachu
který je hmatatelnější
začíná se zhmotňovat
a dostává podobu lidí
v jádru stejných jako já
jsem i já strach?
chci jím být?
