,,Dobrý den, pane Herman!"
,,Zdravíčko, paní Leitnerová, co si budete přát?"
,,Venku je psí počasí, dejte mi punč na zahřátí. A pane Herman..."
,,Já vím, paní Leitnerová, limetku místo citronu a třtinový cukr."
Paní Leitnerová nechodívala do té hospůdky, kam se slézala celá místní komunita, příliš často, ale na vesnici byla všem známá jako vypravěčka úžasných příběhů. Posluchačům ale nešlo ani tak o její medový hlas plný smutku a napětí. Člověk se na její tvář i tělo vydržel dívat do usnutí, aby se pak mohl ještě ve snu kochat její krásou. Nedávno opuštěná Kristova léta na ní nezanechala patrnější známky času, než pár vrásek a okrový plstěný svetr, který ale na takové osobě vypadal nadčasově. Z její garderóby dále nutno zmínit svatební závoj, který ji zdobil před dvaadvaceti lety spolu s těhotenskými šaty, nošenými rok po svatbě. Žádný z těch velkých plánů jí ale dlouho nevydržel. Manžel zahynul při autonehodě před osmnácti lety a syn se rok poté, ve svých čtyřech ztratil u nábřeží na procházce s chůvou a jeho tělo nikdy nebylo nalezeno, i když je všem jasné, že ho semlela řeka a snad ho stále drží pod hladinou, protože pohled na to mrtvé tělo by v jeho matce vykřesal pocity už dávno udusané pod hemisférou, kde se schovává paměť. Ta dravá voda plynula s jejím žalem a ztratila se v moři.
O svém neštěstí nemluvila, ale při každém polknutí si sama pro sebe promítala minutu po minutě toho rodinného filmu, ve kterém vystupuje už jen jediná postava. Ten snímek ležel řadu let v zamčené zásuvce a teprve nedávno byl opět navinut na cívku.
Když o syna přišla, dlouho nenacházela útěchu a vyhýbala se všem, kteří jí ho svou nevinností neustále připomínaly. Pak si uvědomila, že právě v tom tkví ta síla smířit se s bolavou skutečností. Začala obcházet dětské domovy a poznávala tu naivní radost ze světa kolem sebe, kterou ta bezbranná stvoření v útlém věku oplývají. Děti mají zvláštní schopnost tuhle prudkou hravost a rozjívenost přenášet na ty, kteří na ni už zapomněli a paní Leitnerová se ráda stávala jejich středem pozornosti. To smetí na jejím srdci oprášil smích a dříve odporně mdlá chuť žít byla najednou laskominou.
Pochutnávala si na veselí těch nejmladších a strasti starších nechávala na pokoji. Byl tu ale jeden chlapec, kterého ignorovat nedokázala. Toho patnáctiletého hocha by si ani nevšimla, kdyby k ní jednou nepřišel a nezeptal se:
,,Paní, co se vám stalo?"
,,Jak to myslíš, chlapče?"
,,Chodíte sem docela často, ale nikoho jste si odsud neodvedla, jen si tu hrajete. Většina lidí sem chodí, aby si vybrala dítě a to si vzala domů. Vy máte děti?"
Paní Leitnerová najednou pocítila nesnesitelnou touhu říci tomu chlapci všechno, ale nevypravila ze sebe ani slůvko. Jen se tak na něj mlčenlivě dívala a žasla nad jeho vnímavostí. Když dlouho neodpovídala, začal si chlapec sám pro sebe něco drmolit a odešel. Na chvíli zatoužila ho zastavit a popovídat si s ním, ale ovládla se. Nevyptávala se na něj, na místě se otočila a odešla pryč. Do toho domova už se nikdy nevrátila.
Ten chlapec se jmenoval Samuel.
Samuel se procházel všude, kde nebyla možnost narazit na člověka. Vybíral si obzvlášť ponurá místa jako zarostlé a křovinaté okolí hřbitovů nebo blízkost lesíků či skládek, kam se podepsala temná historie tučnou kurzívou. Všechna zákoutí, kde se odehrály zločiny, při kterých srdce tepalo až jeho zvukem praskala kůra stromů, ho z neznámého důvodu přitahovala. Byla v tom jakási skrytá zvířeckost, kterou se v sobě člověk často snaží bezmyšlenkovitě zapřít a která se v přirozeně děsivých situacích dere na povrch. Jako by se z nás snažil vylétnout věky spoutaný drak a nasytit se vším okolo, každou hrůznou myšlenkou, za kterou vykoupí vztek z věznění a útlaku. Samuel toho draka venčil jako domácího mazlíčka. Ten zvířecí instinkt v sobě rád živil a díky tomu cítil život v jeho pravé vůni. Voněl po krvi a moči. Těch aromat se nemohl nabažit, byl jimi prostoupen od hlavy až k patě, ale pořád mu to nepřipadalo dost. Chtěl s těmi pachy splynout jako oheň s tabákem, než uvnitř celý vzplane a shoří žárem fénixe.
Tu spalující touhu možná mírně tišil déšť. Jeho dlaň se nechala masírovat čerstvou sprškou, jeho mysl se upínala k starým, zaprášeným schodům. Vnitřní zrak měl neustále upřený na ty dřevěné schody. Kolikrát jen po nich chodil nahoru a dolů, jen aby se přesvědčil o tom, že na té plesnivé půdě už nikdo není. Teď jsou zaprášené a zřetelná je pouze stopa na prvním stupínku, kterou tam zanechal, když si zavazoval tkaničky u bot. Nejčastěji tam nahoru chodil na podzim, staral se o něj, povídal si s ním a oba vzájemně utěšovali své osamělé a nemocné mysli. Když byl bez něj, cítil se volný a samostatný, s ním se stával zádumčivým, smutným a vyprchaným. Přesto ho nedokázal opustit, byl jeho součástí stejně jako je úvaha o smrti část života. Navždy se smířil s jeho přítomností zrovna ve chvíli, kdy už ho nenašel.
Po hádce s dětmi, které ho nechápaly a on tím trpěl, se jako vždy šel utěšit nahoru za svým zachráncem a prokletím. Sedával pořád na stejném místě, v rohu s plesnivějící zdí a vikýřem, aby se při svých rozhovorech mohl dívat do nebe. Posadil se tam i nyní a začal se ptát, ale odpověď nepřicházela. Už v sobě asi nenacházel sílu odpovědět. Byl sám, po tak dlouhé době se cítil úplně opuštěný a jakoby nahý. Svou jedinou útěchu ztratil a na světě mu nezbylo nic, pro co by měl žít.
Půda byla součástí dětského domova, kde byl nucen přežít pět let. Samuel v sobě ve svých jedenadvaceti už delší dobu nosil strašnou díru, způsobenou částečně ztrátou rodiny, kterou nade vše miloval, z části pak tvrzením, že jeho pravá rodina žije jinde. Až po smrti svých adoptivních rodičů před osmi lety se dozvěděl, že ho našli opuštěného v jedné vesnici na západě. Marně se pokoušel zjistit, o jaké místo šlo, takovou informaci nikdo ze známých neznal. Snad právě kvůli nejistotě vlastního původu a celoživotní absenci všeho, co je jeho součástí, si vytvořil vlastní rodinu. Rozhovor v té podkrovní místnůstce byl ale poslední událostí, kterou s ní mohl prožít. V té změti neštěstí, která ho doposud potkala, se nenašla ani špetka osudného soucitu, aby se směl alespoň rozloučit. Ani říci sbohem mu nikdy nebylo dovoleno, prostě se vše v jeho životě najednou objevilo a z ničeho nic zase zmizelo v mlze. Jako by vše odnesl říční proud a on měl pásku přes oči, když mu všichni, na kterých mu záleželo, mávali na pozdrav.
Před pár dny se Samuel rozhodl odjet z města, ve kterém vyrůstal, opustit zbylou hrstku známých a chvíli se toulat pryč od všeho, co znal. Jel vlakem na západ a vystoupil až na samých hranicích jeho vlasti. V malé vesničce se rozhodl chvíli pobýt před další cestou. V kapse našel pár mincí a rozhodl se je utratit v místní hospůdce. Vešel dovnitř se svěšenou hlavou, stejně jako chodil celý život a sedl si k rohovému stolu, co nejdál od ostatních hostů, kteří na něj zírali jak na zjevení. Výčepní svůj údiv z jeho přítomnosti a nedůvěru skrýval pod hustým plnovousem, jinak působil celkem příjemně a bodře. Samuel nikdy neochutnal alkohol a tak si objednal punč, částečně i kvůli chladnému počasí panujícímu za okny. Pan Herman, jak na muže za pultem pořvávalo zdejší osazenstvo, mu donesl kouřící nápoj a odkráčel ke své židli, kam se pohodlně usadil s křížovkami v ruce a nechal čas pomalu plynout.
U toho horkého punče Samuel zavzpomínal na dětství se svou adoptivní rodinou. Před očima měl travnatý parčík, kam jezdíval na svém modrém dětském kole s košíkem a dlouhou černou stuhou uvázanou na obou stranách řídítek. Náhle kolo zmizelo a on stál u rybníku, bosé nohy máčel u břehu, bujnou kštici proháněnou větrem mu čechraly dlouhé prsty staré vrby, kterou si oblíbil jako své útočiště před pozemskou malostí. Ano, už tehdy cítil, že sem úplně nepatří, že tenhle svět je pro jeho záměry moc malý, že má v sobě mnohem víc čehosi, co normální člověk těžko postřehne. Z nekonečných úvah nad jeho rolí v přítomnosti ho vyrušila televize, které jinak apatický pan Herman přidal na hlasitosti se slovy:
,,Pánové, sledujte, to je ta potvora od Leitnerů!"
Samuel v televizi uviděl policejní eskortu převážející jistou osobu do nápravného zařízení. Dle mínění reportéra stanice se jednalo o ženu, vydávající se za chůvu, načež děti jí svěřené záhadným způsobem mizely. Nakonec se prý zjistilo, že dítě vždy prodala na černém trhu a po změně identity se ucházela o místo chůvy jinde. Během rozhovoru s ní si Samuel uvědomil, že mu její hlas přijde povědomý, ale jelikož netušil, kde ho mohl zaslechnout, přestal si tím lámat hlavu. Dopil už trochu vychladlý nápoj, na stole nechal pár odpovídajících mincí a pokynutím upozornil na svůj odchod.
Když vycházel z hospody, všiml si v dálce osoby, jejíž tvář měl uvízlou v paměti. Poznal v ní tu paní, která často navštěvovala dětský domov, kde dospíval, a která se zalekla jeho dotazu na vlastní potomky. Tehdy si po té nezodpovězené otázce připadal trapně a zahanbeně, takže se jí rozhodl vyhnout a nasměroval svou liknavou chůzi ke hřbitovu.
K azylu mrtvých vedla cesta ořechovkou. Dešťové kapky mu orosily čelo a jedna po druhé stékala z obočí ke koutkům, takže vypadaly jako slzy. On uvnitř opravdu plakal, celý život ho vnitřně stravuje neutišitelný stesk a touha po splynutí s okolním světem, čehož se doposud ani náznakem nedočkal. Ten pocit soucitného prázdna, snoubícího se s plností smutku, ho za živa stravoval. Ujídal z něj každou šťastnou myšlenku, každý náznak něžného citu i víru ve změnu. Když tak brouzdal pláčem, který se snášel z nebe, cítil alespoň trochu porozumění, ani tenhle smutek totiž nelze utišit žádnou lidskou schopností. Cesta alejí byla celkem dlouhá a každý ořešák se tyčil nad propastí malosti tak křečovitě, až se jeho větve kroutili do užasných a zároveň děsivě pitvorných tvarů.
Vstoupil na půdu, pod kterou dřímala smrt v mnoha podobách a začal si prohlížet náhrobky. Nic nehledal, jen tiše záviděl těm, kteří už za sebou nemusí vláčet bolavou minulost, ale stejně tak jsou s ní navždy pohřbeni pod zemí. Znova se zeptal:
,,Proč tu mám být?"
To ticho a prázdno v něm ho drtilo snad ještě silněji než fyzická samota. Z úvah ho probral hrobník, zjevivší se v okamžiku za jeho zády. Samuel se lekl jeho upřeného a zkoumavého pohledu. Napůl slepé oči vypadaly jak káva se smetanou a hrubě řezaná, sukovitá a zjizvená tvář působila tak odpudivě, až bezděčně o krok ustoupil.
,,Co tu pohledáváš?"
,,Jen něco hledám," zalhal Samuel.
,,Něco?" Pronesl muž se zlostnou grimasou v obličeji a ironicky dodal: ,,Tys tu snad něco ztratil?"
,,Já ani nevím, kde jsem," opáčil Samuel a opustil náhrobek pana Leitnera.
Kousek za hřbitovem zahlédl můstek přes řeku, nasměroval tedy krok k čerstvé vodě, přestože déšť mu stále vlažil tvář. Cestou zaslechl tu ženu z dětského domova v rozhovoru s jinou, zřejmě sousedkou. Žena vyprávěla o ztrátě syna, v ruce třímaly deštníky a obě mířiliy k mostu nedaleko břehu, kde Samuel zůstal. U břehu řeky se posadil na mokrou dřevěnou lavičku a pozoroval intimní sbližování nebe a země. To jediné mu dávalo smysl, propojení nadpozemského s realitou, a právě díky té nicotné snaze každé kapky, popohnat celou řeku kupředu, si uvědomil, že samotná kapička nezmůže nic, ale všechny dohromady dělají z jinak klidné vody dravou příšeru, která se nestydí uchvátit každý hmotný předmět.
,,Když tedy já sám nezmůžu nic v realitě, třeba se najde víc takových v nadpozemském světě a společně dokážeme dát smysl našim životům. Žiji pro vyšší princip, který má hloubku a opodstatnění až ve smrti, nemyslíš?"
,,Ano, tvým údělem je smrt jako je údělem každého, ale ty ses s ní smířil mnohem dřív než ostatní."
,,Díky, věděl jsem, že bys mne nedokázal opustit, vždyť jsi já!"
,,Já bych tě opustit dokázal, to ty se nedokážeš odprostit ode mne. Alespoň do této chvíle jsi to nesvedl, teď ty sám moc dobře víš, že my dva už spolu nikdy nebudem, svou úlohu jsem splnil a teď je vše jen na tobě. Sbohem."
To bylo Samuelovo první sbohem, které mohl od někoho vyslechnout a zaroveň ho někomu dát. S pocitem naplnění přistoupil ke břehu řeky a pomalu vklouzával pod její hladinu. Poslední registrovaný bod před temnou plentou byla ta paní, kterou znal z dětského domova, nyní sama a bez deštníku.
úterý 8. prosince 2009
pátek 4. prosince 2009
Poslední lístek
V ruce už poslední lístek
růže rudější než tvůj stud,
pojď si ho vzít, než uvadne.
Než poznáme jeden v druhém sebe,
než na nás tíhou spadne nebe
a přestane, tak jako ty,
být mi dál krásně záhadné.
růže rudější než tvůj stud,
pojď si ho vzít, než uvadne.
Než poznáme jeden v druhém sebe,
než na nás tíhou spadne nebe
a přestane, tak jako ty,
být mi dál krásně záhadné.
úterý 10. listopadu 2009
Noční hrátky pod peřinou
Provoněná šedá myška
s almužničkou v klíně
hladí jinou kolem bříška
skrz dírku na peřině.
Myšák chodí kolem sýra
a lačně sousto větří,
než lát, když ve dva padne víra,
raděj věřit ve tři.
středa 4. listopadu 2009
čtvrtek 22. října 2009
středa 14. října 2009
Láskyplné negace
I když jsi dobrodruh
a já puťka domácí,
chtěla bych žít s tebou
v pískovém paláci.
I když máš radši pivo
a já čaj se sladidly,
i přes ty chmurné fakty
mé city nevystydly.
I když na krásu nedbáš
a já si zdobím šaty,
je můj cit k tobě stejný -
vřelý a rozevlátý.
I když se rád zasměješ
a já tvář vážnou nosím,
i přes ty chmurné fakty
miluj mne také, prosím!
a já puťka domácí,
chtěla bych žít s tebou
v pískovém paláci.
I když máš radši pivo
a já čaj se sladidly,
i přes ty chmurné fakty
mé city nevystydly.
I když na krásu nedbáš
a já si zdobím šaty,
je můj cit k tobě stejný -
vřelý a rozevlátý.
I když se rád zasměješ
a já tvář vážnou nosím,
i přes ty chmurné fakty
miluj mne také, prosím!
Hostinec ,,Na Růžku"
Zapadnu za rohem do teplé studnice,
když kolem kvílí mráz a tančí vánice,
lepší je chutný kvas než těla z lednice
ve sváteční krajině, které jdu za družku.
V létě se svlažit dám nakyslou esencí,
oživím hřbet ztuhlý sluníčkem v červenci,
ctihodnou útratou omluvím absenci
v útulném zákoutí hospůdky ,,Na Růžku".
když kolem kvílí mráz a tančí vánice,
lepší je chutný kvas než těla z lednice
ve sváteční krajině, které jdu za družku.
V létě se svlažit dám nakyslou esencí,
oživím hřbet ztuhlý sluníčkem v červenci,
ctihodnou útratou omluvím absenci
v útulném zákoutí hospůdky ,,Na Růžku".
Hostinec ,,U Lípy"
Sním o třech sudičkách,
o skřítcích potají,
co v tajemných chodbičkách
poklady skrývají.
Sním o varném hrnečku,
o vrchním od pípy,
jak lehnu si pod bečku
v hostinci ,,U Lípy".
o skřítcích potají,
co v tajemných chodbičkách
poklady skrývají.
Sním o varném hrnečku,
o vrchním od pípy,
jak lehnu si pod bečku
v hostinci ,,U Lípy".
neděle 6. září 2009
Sbohem
Lásko má, ty to víš,
že jsem byl léta sám,
proto teď před tebou
své rukávy nekasám.
Snad mi i ty jednou
tu hroznou lež odpustíš.
I když už ve tvé víře
není má touha ryzí,
probuď mne ze sna, lásko,
než odteče zbytek mízy,
než mne tvé mrtvé oči
již nebudou mít za zvíře.
Z mozku zbyl kousek pryže
a z údů mých cáry masa
padají s těžkým dýmem,
stejně tak i tvá krása.
Chci naposled své rty sblížit
s tvou kůží pod negližé.
Naposled s vlahým douškem
a nechám tě zemřít, vílo,
nestihnu nic už, lásko,
srdce se zastavilo
a mému já nezbývá, než
pohrát si s vlnkou vlasů
schovanou za tvým ouškem.
že jsem byl léta sám,
proto teď před tebou
své rukávy nekasám.
Snad mi i ty jednou
tu hroznou lež odpustíš.
I když už ve tvé víře
není má touha ryzí,
probuď mne ze sna, lásko,
než odteče zbytek mízy,
než mne tvé mrtvé oči
již nebudou mít za zvíře.
Z mozku zbyl kousek pryže
a z údů mých cáry masa
padají s těžkým dýmem,
stejně tak i tvá krása.
Chci naposled své rty sblížit
s tvou kůží pod negližé.
Naposled s vlahým douškem
a nechám tě zemřít, vílo,
nestihnu nic už, lásko,
srdce se zastavilo
a mému já nezbývá, než
pohrát si s vlnkou vlasů
schovanou za tvým ouškem.
Alter ego
Já jsem pravda,
ty jsi lež,
přesto žijem v harmonii.
Já svou pravdu
pod tvou lež
potají a mlčky skryji.
Já jsem dobro,
ty zas zlo,
přesto oba v souladu,
Já jsem tvář,
ty němý úžas,
bez jména, bez dokladů.
Já jsem mládí,
ty mé stáří,
odporné a vleklé.
Ty jsi zločin
a já důkaz,
usmažíš se v pekle.
Já jsem tvůj pán,
ty můj sluha
nevěrný a podlý.
Proklínám tě,
mé alter ego,
i se svými modly.
ty jsi lež,
přesto žijem v harmonii.
Já svou pravdu
pod tvou lež
potají a mlčky skryji.
Já jsem dobro,
ty zas zlo,
přesto oba v souladu,
Já jsem tvář,
ty němý úžas,
bez jména, bez dokladů.
Já jsem mládí,
ty mé stáří,
odporné a vleklé.
Ty jsi zločin
a já důkaz,
usmažíš se v pekle.
Já jsem tvůj pán,
ty můj sluha
nevěrný a podlý.
Proklínám tě,
mé alter ego,
i se svými modly.
sobota 22. srpna 2009
Vězeň v davu
Potupné je být vězněn a milovat orly snědé,
milovat vlasy hebké a s nimi oči lesklé,
tak skončí hrdina, když poslouchá prst, jenž vede
ostatní k tváři vstřícné, co se jen shlíží ve skle
a s vlnou štěstí dál než ke smutku nedojede.
S lidmi, co letí světem slepí jak netopýři
a kasají rukávy své na způsob velkých pánů,
není dnes radno létat, kolem nich supi víří
a rozsápou mocné prsty i jejich karavanu,
zbytek pak pojde trýzní svázaný na pranýři.
milovat vlasy hebké a s nimi oči lesklé,
tak skončí hrdina, když poslouchá prst, jenž vede
ostatní k tváři vstřícné, co se jen shlíží ve skle
a s vlnou štěstí dál než ke smutku nedojede.
S lidmi, co letí světem slepí jak netopýři
a kasají rukávy své na způsob velkých pánů,
není dnes radno létat, kolem nich supi víří
a rozsápou mocné prsty i jejich karavanu,
zbytek pak pojde trýzní svázaný na pranýři.
Úhyn květin
Gerbery i orchideje,
tulipány, růže plané,
když vám z nitra vášeň plane,
přemýšlím, co s láskou, kde je?
Milovat jsou skvostné rýmy
a květina je rýmu král,
však vonný květ by špatně zrál
uprostřed té stinné zimy.
tulipány, růže plané,
když vám z nitra vášeň plane,
přemýšlím, co s láskou, kde je?
Milovat jsou skvostné rýmy
a květina je rýmu král,
však vonný květ by špatně zrál
uprostřed té stinné zimy.
Ti nad námi
Hrabě, zaplňte má ústa kusem žrádla!
Šéfe, smím se vrátit domů? Už mám padla.
Lorde, omluvte mou nedochvilnost, prosím.
Krásko, dej mi, na co jsou zrcadla?
Vrchní, ještě pivo do sklenice,
bože, hřešils, shoří i tvá svíce,
hvězdo mých očí, spáso mých tužeb,
krásko, dej mi, ty divoško, ty lvice!
Králi, sídlíš v loži neustlaném,
slunce, zapadáš s večerem a vycházíš s ránem,
anděli z nebe, spadlas mi do klína,
krásko, dej mi, ať jsem sám svým pánem.
Šejku, tvůj harém je ozdravná kůra,
vůdče, braň nás, ať pryč je noční můra,
Spasitelko, našlas mé jmění zatracené,
krásko, dej mi, dej mi toho bura.
Šéfe, smím se vrátit domů? Už mám padla.
Lorde, omluvte mou nedochvilnost, prosím.
Krásko, dej mi, na co jsou zrcadla?
Vrchní, ještě pivo do sklenice,
bože, hřešils, shoří i tvá svíce,
hvězdo mých očí, spáso mých tužeb,
krásko, dej mi, ty divoško, ty lvice!
Králi, sídlíš v loži neustlaném,
slunce, zapadáš s večerem a vycházíš s ránem,
anděli z nebe, spadlas mi do klína,
krásko, dej mi, ať jsem sám svým pánem.
Šejku, tvůj harém je ozdravná kůra,
vůdče, braň nás, ať pryč je noční můra,
Spasitelko, našlas mé jmění zatracené,
krásko, dej mi, dej mi toho bura.
pondělí 10. srpna 2009
Štamgast
Proměna kostí v prach na trůnu ze dřeva,
slaďoučká chuť piva, cukrová poleva,
emoce s razancí k ostatním prosévá,
nevidí, neslyší doprava, doleva.
Zvrácená strana snů s pomocí žlutých skel,
samota člověka, který víc neuspěl,
horečná výřečnost chuti a zvadlých těl,
samota člověka spálená na popel.
Svoboda svázaná v zkroucené drzosti,
naučná morálka vznesená od hostí,
věrnost slov vyňatých z úst lidských bytostí,
štamgast - ten samotář s grácií v lenosti.
slaďoučká chuť piva, cukrová poleva,
emoce s razancí k ostatním prosévá,
nevidí, neslyší doprava, doleva.
Zvrácená strana snů s pomocí žlutých skel,
samota člověka, který víc neuspěl,
horečná výřečnost chuti a zvadlých těl,
samota člověka spálená na popel.
Svoboda svázaná v zkroucené drzosti,
naučná morálka vznesená od hostí,
věrnost slov vyňatých z úst lidských bytostí,
štamgast - ten samotář s grácií v lenosti.
Notorik
Notorická duše hýří za lok chlastu,
mozek nevstřebává zařazení v kastu,
žaludek se krčí, tlačí stěny břišní,
medovinou léčen z meruněk a z višní.
Oči zalepené, prožitek mu chudne,
podlité od noci probdělé a nudné,
nohy ztrouchnivělé neunesou váhu,
po rovné silnici bloudí jak po svahu.
Ruce oslabené, pumpují v nich žíly,
sají z flašky vína, promile se vpily,
játra tvrdá tlačí, tíží pocit lehka,
duše notorická - provlhlá a křehká.
mozek nevstřebává zařazení v kastu,
žaludek se krčí, tlačí stěny břišní,
medovinou léčen z meruněk a z višní.
Oči zalepené, prožitek mu chudne,
podlité od noci probdělé a nudné,
nohy ztrouchnivělé neunesou váhu,
po rovné silnici bloudí jak po svahu.
Ruce oslabené, pumpují v nich žíly,
sají z flašky vína, promile se vpily,
játra tvrdá tlačí, tíží pocit lehka,
duše notorická - provlhlá a křehká.
Na smrtelné posteli
Nech mě jen jedinkrát,
nech mě se nadechnout,
než odtud odejdu s ránou v páteři.
Stojím tu u tvých vrat,
nesmím se ani hnout,
jsem jak pták bezradný, bez křídel, bez peří.
Ty jsi smrt a já tě žádám,
nech mě ještě pohrát s rosou,
nech mě nasát čerstvý vánek,
než mi utneš hlavu kosou.
nech mě se nadechnout,
než odtud odejdu s ránou v páteři.
Stojím tu u tvých vrat,
nesmím se ani hnout,
jsem jak pták bezradný, bez křídel, bez peří.
Ty jsi smrt a já tě žádám,
nech mě ještě pohrát s rosou,
nech mě nasát čerstvý vánek,
než mi utneš hlavu kosou.
Na rybách
Malý chlapec vyšel k řece,
v ruce proutek, žížaly, pak
krmení, to hlavní přece
je, že ryba sytí rypák,
jenž sytí chlapce, vyndán z pece.
v ruce proutek, žížaly, pak
krmení, to hlavní přece
je, že ryba sytí rypák,
jenž sytí chlapce, vyndán z pece.
pátek 31. července 2009
Milostné splynutí
Prší.
Déšť vyzívá k tanci
vodní hladinu.
Hladina
uzří mou vidinu
a chytí šanci.
Otevře se,
intimní styk,
když kapka tiše vstoupí.
Pak zavře se -
- začly padat kroupy,
nechci slyšet křik!
Milostné splynutí
deště s vlnami,
snaší se poslové boží.
Déšť ustává, ale
hladina se množí
a déšť chce ještě.
Další přeháňka.
Déšť vyzívá k tanci
vodní hladinu.
Hladina
uzří mou vidinu
a chytí šanci.
Otevře se,
intimní styk,
když kapka tiše vstoupí.
Pak zavře se -
- začly padat kroupy,
nechci slyšet křik!
Milostné splynutí
deště s vlnami,
snaší se poslové boží.
Déšť ustává, ale
hladina se množí
a déšť chce ještě.
Další přeháňka.
Kouření škodí zdraví
Upálená katolička
čeká, až jí zavřu víčka.
Viděla, jak kouř se valí,
pak jí lidé rozsévali.
Zhasnula, rdoušena v špíně,
nechána zde napospas,
pak vzal jsem její družku líně
a její život taky zhas.
čeká, až jí zavřu víčka.
Viděla, jak kouř se valí,
pak jí lidé rozsévali.
Zhasnula, rdoušena v špíně,
nechána zde napospas,
pak vzal jsem její družku líně
a její život taky zhas.
úterý 28. července 2009
Bratrovražda
Sbohem, bratře!
Dnes se vidíme naposledy,
a proto tedy,
dávám ti sbohem, viva!
Sbohem, bratře!
Dnes se rozejdeme,
místo šátku dýka křivá!
Sbohem, bratře!
Měj se, jak chceš!
Snad Bůh se nepodívá!
Dnes se vidíme naposledy,
a proto tedy,
dávám ti sbohem, viva!
Sbohem, bratře!
Dnes se rozejdeme,
místo šátku dýka křivá!
Sbohem, bratře!
Měj se, jak chceš!
Snad Bůh se nepodívá!
neděle 19. července 2009
Závislost
Plastická panenka svíjí se v křeči,
rodiče v záplavě neslušné řeči,
nevšímají si těch hlasitých vzlyků,
nezbývá panence, než jet na piku.
Dnes už si říká ztracená slečna,
s bolestí v žaludku, jež je neskutečná,
jede na káčku, háčku i piku,
nespočet dávek a pohlavních styků.
Proklíná světáky, rodiče, druhy,
ruce má protkané, pod očima kruhy,
zarudlé zorničky, zbytku se jeví
jak žena bez peněz s pověstí děvy.
Bledá a zsinalá tvář němě zírá
na noční oblohu - souhvězdí štíra,
přemýšlí o tom, co zkazilo se,
slzičky na tvářích a prášek v nose.
Noc je tak krásná a tajemná doba,
pojď štíre, do rána zmizíme oba,
zmizí hlad, žízeň a bolesti břicha,
já přijdu za tebou do Království ticha.
rodiče v záplavě neslušné řeči,
nevšímají si těch hlasitých vzlyků,
nezbývá panence, než jet na piku.
Dnes už si říká ztracená slečna,
s bolestí v žaludku, jež je neskutečná,
jede na káčku, háčku i piku,
nespočet dávek a pohlavních styků.
Proklíná světáky, rodiče, druhy,
ruce má protkané, pod očima kruhy,
zarudlé zorničky, zbytku se jeví
jak žena bez peněz s pověstí děvy.
Bledá a zsinalá tvář němě zírá
na noční oblohu - souhvězdí štíra,
přemýšlí o tom, co zkazilo se,
slzičky na tvářích a prášek v nose.
Noc je tak krásná a tajemná doba,
pojď štíre, do rána zmizíme oba,
zmizí hlad, žízeň a bolesti břicha,
já přijdu za tebou do Království ticha.
Životní pouť
Vzal mílové boty, na záda krosny,
šel zatemnit mozek všem, co žijí pro sny,
tik, tak, tik, tak, čas je neúprosný.
Hodiny - mění nás a barví oblohu.
Průvodci životem v budoucnu nezdárném,
odolné vůči dnům, z nás každý zestárne,
po čase zrodí se umění výtvarné,
šlépěje - obálky vsunuté pod nohu.
Na stromě dětičky, pod ním jen syrota,
na jaře, na podzim - veselí, dřímota,
barvami najednou celý svět zamotá
listí - snáší se poselství od bohů.
V hodinách zračí se záhadná minulost,
po stopách cizích jdem za lepším, než je dost,
listí nám za pár let zasype sluch i zrak.
A MY?
Putujem životem a čekáme na zázrak.
šel zatemnit mozek všem, co žijí pro sny,
tik, tak, tik, tak, čas je neúprosný.
Hodiny - mění nás a barví oblohu.
Průvodci životem v budoucnu nezdárném,
odolné vůči dnům, z nás každý zestárne,
po čase zrodí se umění výtvarné,
šlépěje - obálky vsunuté pod nohu.
Na stromě dětičky, pod ním jen syrota,
na jaře, na podzim - veselí, dřímota,
barvami najednou celý svět zamotá
listí - snáší se poselství od bohů.
V hodinách zračí se záhadná minulost,
po stopách cizích jdem za lepším, než je dost,
listí nám za pár let zasype sluch i zrak.
A MY?
Putujem životem a čekáme na zázrak.
středa 15. července 2009
Vyznání z hůry
Stydím se za to, že má tvář je suchá,
proklínám tvého bujarého ducha,
vyslyš má slova, šeptám do ucha
nářky, prosby a žalozpěvy.
Jsem zdrcen od zpočátku zkaženou vírou,
ta blíží se zkáze a zapáchá sírou,
vybrnkám žehnání nebeskou lyrou
a rozervu žaludky, nervy i cévy.
Strašlivý omyl vyhnal mě z nebe,
pak svedl na zcestí všechny, i tebe,
myšlenka zmýlená v povětří zebe,
že ne Eva z Adama, ale Adam byl z Evy.
proklínám tvého bujarého ducha,
vyslyš má slova, šeptám do ucha
nářky, prosby a žalozpěvy.
Jsem zdrcen od zpočátku zkaženou vírou,
ta blíží se zkáze a zapáchá sírou,
vybrnkám žehnání nebeskou lyrou
a rozervu žaludky, nervy i cévy.
Strašlivý omyl vyhnal mě z nebe,
pak svedl na zcestí všechny, i tebe,
myšlenka zmýlená v povětří zebe,
že ne Eva z Adama, ale Adam byl z Evy.
V zajetí
Za obzorem se kryje vůně, za obzorem, jenž utne les,
tam skládám hlavu líně a čekám své temné stíny,
před krásou lesních žínek do kolen v mech jsem kles,
kde ovázal moje paže výrůstek kopretiny
a svázal mne, svou krásou uchvácen, do želez.
V pomlkách říček vilných a akordů jezuitů,
přítomnost jemných paží zadrží vůli jít dál,
ani muž v dostavníku luxusním nestaví tu,
nevrátí paní lesa sílu lví, co jsem vydal
při cestě sem, ztracenou v pláních denního svitu.
tam skládám hlavu líně a čekám své temné stíny,
před krásou lesních žínek do kolen v mech jsem kles,
kde ovázal moje paže výrůstek kopretiny
a svázal mne, svou krásou uchvácen, do želez.
V pomlkách říček vilných a akordů jezuitů,
přítomnost jemných paží zadrží vůli jít dál,
ani muž v dostavníku luxusním nestaví tu,
nevrátí paní lesa sílu lví, co jsem vydal
při cestě sem, ztracenou v pláních denního svitu.
pondělí 13. července 2009
Rozhřešení
Nakrásně se třpytí v mracích mramorová kola
a kolem nich se mísí kapky s kroupy času, výše
snad jen přemýšlí on, anděl, který volá
krásným hlasem, že se blíží ke mně, volá tiše,
že jde chránit duši, po které pasou ruce zdola.
Díky, chlapče, že jdeš bránit duši toho tvora,
co hříšně smýšlí o všech krásách a touží po tvé slze,
avšak uvnitř něho bije srdce, které korá,
když je smích i radost k pláči, když se ztrácí v mlze.
Díky, chlapče, že jdeš pro mou těžkou duši zhora.
a kolem nich se mísí kapky s kroupy času, výše
snad jen přemýšlí on, anděl, který volá
krásným hlasem, že se blíží ke mně, volá tiše,
že jde chránit duši, po které pasou ruce zdola.
Díky, chlapče, že jdeš bránit duši toho tvora,
co hříšně smýšlí o všech krásách a touží po tvé slze,
avšak uvnitř něho bije srdce, které korá,
když je smích i radost k pláči, když se ztrácí v mlze.
Díky, chlapče, že jdeš pro mou těžkou duši zhora.
Prašanové pole
Ledová poušť s námrazou,
vánek chladný, strohý,
když procházím tvou oázou,
nezebou mě nohy.
Studená choť, zatuhlá,
s omrzlinou v tváři,
když procházím tvou krajinou,
cítím mládí v stáří.
vánek chladný, strohý,
když procházím tvou oázou,
nezebou mě nohy.
Studená choť, zatuhlá,
s omrzlinou v tváři,
když procházím tvou krajinou,
cítím mládí v stáří.
neděle 5. července 2009
Poslední večeře páně
Svíce hoří, prostřený stůl,
hospodyňka úctu sklízí,
za dveřmi skřet, v ruce hůl,
prožívá tam menší krizi.
Sliny kapou z vpadlých úst,
napětí a nuda roste,
asi bude zase půst,
opět chybí zvaní hosté.
Hospodyňka tře si dlaně,
dávno již odbyla pátá,
poslední večeře páně
zase zbyde pro zvířata.
Dlaň na klice od mosazi,
na hosty čeká i skřet,
nikdo ale nepřichází,
nikdo nejde večeřet.
hospodyňka úctu sklízí,
za dveřmi skřet, v ruce hůl,
prožívá tam menší krizi.
Sliny kapou z vpadlých úst,
napětí a nuda roste,
asi bude zase půst,
opět chybí zvaní hosté.
Hospodyňka tře si dlaně,
dávno již odbyla pátá,
poslední večeře páně
zase zbyde pro zvířata.
Dlaň na klice od mosazi,
na hosty čeká i skřet,
nikdo ale nepřichází,
nikdo nejde večeřet.
Moře žalu
Vráno, snes se pro žížalu,
pohrávej si s větrem, s časem,
vlnko s vlnkou v moři žalu,
konverzujte teskným hlasem.
V drsném, pevném lpíte stisku,
v proudu, který plýtvá sílu,
žene vás na břehy z písku,
z kamení, hlíny a jílu.
Omývá z nich vsáklou bídu,
zašlý pláč ze smutných očí,
slzy plné pesticidů
smyje proud, když na břeh vkročí.
Máš moc místa v inventáři,
moře krásné, moře slané,
tu sůl smýváš z našich tváří,
když nám slza z oka kane.
pohrávej si s větrem, s časem,
vlnko s vlnkou v moři žalu,
konverzujte teskným hlasem.
V drsném, pevném lpíte stisku,
v proudu, který plýtvá sílu,
žene vás na břehy z písku,
z kamení, hlíny a jílu.
Omývá z nich vsáklou bídu,
zašlý pláč ze smutných očí,
slzy plné pesticidů
smyje proud, když na břeh vkročí.
Máš moc místa v inventáři,
moře krásné, moře slané,
tu sůl smýváš z našich tváří,
když nám slza z oka kane.
pátek 3. července 2009
Rozplakaný den
S lahví vína a s cigaretou na rtu
opřela se tvrdě o počmáraný kus zdiva,
ladně se rozvířila, zapoměla kartu,
svou pikovou dámu, ta vždy se dívá
na dívku a zídku z umakartu.
opřela se tvrdě o počmáraný kus zdiva,
ladně se rozvířila, zapoměla kartu,
svou pikovou dámu, ta vždy se dívá
na dívku a zídku z umakartu.
Sama neví, proč se tak děje,
možná, že pro druhé vlhčí řasy,
pokaždé totiž, když jeden se směje,
druhý pak pláčem jeho smích hasí,
myslí na kompromis, který nás neohřeje.
možná, že pro druhé vlhčí řasy,
pokaždé totiž, když jeden se směje,
druhý pak pláčem jeho smích hasí,
myslí na kompromis, který nás neohřeje.
Snad jen chce hýčkat trávu a zpod řas kypřit hlínu,
když nebe ji nekonejší a země nepotěší,
a tak než se sen k ní skloní, bude jí z očních stínů
vytékat slza marná, v ohbí se hlava věší.
Co jen si smutná dívko, co si kladeš za vinu?
když nebe ji nekonejší a země nepotěší,
a tak než se sen k ní skloní, bude jí z očních stínů
vytékat slza marná, v ohbí se hlava věší.
Co jen si smutná dívko, co si kladeš za vinu?
V nitru tvém rozervaném ukrutný žal se snoubí
s trpkostí mladých plodů - nezralých plodů ráje,
jakoby jaro nešlo a podzim svojí hrou by
rozprýštil z dužin šťávy, jež voní mládím máje,
než dozrají jejich chutě a budou sladké v hloubi.
s trpkostí mladých plodů - nezralých plodů ráje,
jakoby jaro nešlo a podzim svojí hrou by
rozprýštil z dužin šťávy, jež voní mládím máje,
než dozrají jejich chutě a budou sladké v hloubi.
Kdo by se trápil věčně, byl by jen blázen starý.
Až se tvá trpká slza v obrovskou perlu změní
a bude zářit lidem, poznáš, že tvoje dary
doženou snílky k smíchu a mrzouty k zapomění.
Tak i ty, dívko smutná, čekáš na letní žáry.
Až se tvá trpká slza v obrovskou perlu změní
a bude zářit lidem, poznáš, že tvoje dary
doženou snílky k smíchu a mrzouty k zapomění.
Tak i ty, dívko smutná, čekáš na letní žáry.
Srdce se trhá ve dví těm, kteří vidí tě tát,
kteří se vodou brodí, po zemi hebké plazí,
i všem, kteří vidí tvůj žal zhora, ti umí létat
a prosí tě: ,, Smutná slečno, nechť smích vás doprovází
a místo vlhkých třpytů začněte perly metat!"
kteří se vodou brodí, po zemi hebké plazí,
i všem, kteří vidí tvůj žal zhora, ti umí létat
a prosí tě: ,, Smutná slečno, nechť smích vás doprovází
a místo vlhkých třpytů začněte perly metat!"
,, Neplačte, krásná slečno", říkají bílé děti,
,, neplačte, sic i my zapláčem lítostí",
život je jednou k smíchu, podruhé ku prokletí
a lidé neměli by podléhat marnosti,
když jim až k velké slze paprsek slunce sletí.
,, neplačte, sic i my zapláčem lítostí",
život je jednou k smíchu, podruhé ku prokletí
a lidé neměli by podléhat marnosti,
když jim až k velké slze paprsek slunce sletí.
Poezie
Poetické srdce buší nedočkavě,
poetická duše se léčí po otravě,
poetická mysl dychtí po poznání
a poetické dlaně sedřené od psaní
poznají klid oroseny v nesečené trávě.
poetická duše se léčí po otravě,
poetická mysl dychtí po poznání
a poetické dlaně sedřené od psaní
poznají klid oroseny v nesečené trávě.
Hudba je...
DOdatek k ústavě o žití člověka,
REklama na zázrak - potěší, poleká,
MIlostné šeptání do oušek snících víl,
FAmfára na počest lásky a šťastných chvil,
SOLný sloup v období válek a tyranů,
LAmpión po nocích a slunce po ránu,
SIlové pole v těch, co věří na spásu,
DOlíček ve tváři stvořený pro krásu.
REklama na zázrak - potěší, poleká,
MIlostné šeptání do oušek snících víl,
FAmfára na počest lásky a šťastných chvil,
SOLný sloup v období válek a tyranů,
LAmpión po nocích a slunce po ránu,
SIlové pole v těch, co věří na spásu,
DOlíček ve tváři stvořený pro krásu.
neděle 28. června 2009
Žalozpěv
Láska byl mladý muž, snad malý i značně,
byl hrdý a měl rád milenky pyšné,
k ostatním choval se dost uštěpačně,
byl mladý, toužil, a to bylo hříšné,
tak přišel Pilát a tvářil se lačně.
Zazpíval nymfám všem žalostné requiem,
rozmačkal jadérka v jablku z ráje,
usedl v lavici, přes talár jemný lem
a odsoudil Lásku k vyhnání z kraje.
,,Pojďte, sudí, teď rozsudek zapijem!"
Když viděl, jak kolem jdou liší, ne sudí,
klidného Lásky se zmocnila panika,
teď řve jak o život a ze sna mne budí,
to žal, žal niterní z děr v srdci uniká,
to žal vládne v hlubinách mé bezbřehé hrudi.
byl hrdý a měl rád milenky pyšné,
k ostatním choval se dost uštěpačně,
byl mladý, toužil, a to bylo hříšné,
tak přišel Pilát a tvářil se lačně.
Zazpíval nymfám všem žalostné requiem,
rozmačkal jadérka v jablku z ráje,
usedl v lavici, přes talár jemný lem
a odsoudil Lásku k vyhnání z kraje.
,,Pojďte, sudí, teď rozsudek zapijem!"
Když viděl, jak kolem jdou liší, ne sudí,
klidného Lásky se zmocnila panika,
teď řve jak o život a ze sna mne budí,
to žal, žal niterní z děr v srdci uniká,
to žal vládne v hlubinách mé bezbřehé hrudi.
Zahraj, živote
Zahraj ještě jednou
svou krásnou píseň, živote,
zahraj ještě jednou
svou píseň neposednou.
Zahraj znovu tóny,
jež vzpomínají, živote,
zahraj znovu tóny
na zvony, na klaxony.
Zahraj naposledy,
konejši mě živote,
zahraj naposledy
a roztav ve mě ledy.
Zahraj, ať se strhne plenta,
splň mé přání, živote,
zahraj, ať se strhne plenta
a já zbavím tě dirigenta.
svou krásnou píseň, živote,
zahraj ještě jednou
svou píseň neposednou.
Zahraj znovu tóny,
jež vzpomínají, živote,
zahraj znovu tóny
na zvony, na klaxony.
Zahraj naposledy,
konejši mě živote,
zahraj naposledy
a roztav ve mě ledy.
Zahraj, ať se strhne plenta,
splň mé přání, živote,
zahraj, ať se strhne plenta
a já zbavím tě dirigenta.
čtvrtek 25. června 2009
Once (Never Ending Version)
Najednou se všechno neuvěřitelně rychle mění... každý den je novým poznáním a novým razantním rozhodnutím... kam to všechno vede? A proč tak strmě? Dnes mi slzy obnažily tvář, proboha, jak dlouho už jsem tu slast nepoznal? Vše kvůli jednomu člověku, kvůli mému alter egu... Once ("nevermore version") - viděl jsem, cítil jsem a uvědomil si... vše jsem pochopil... snad v té trošce slz byla i kapka soucitu, ale především velké procitnutí... nikdy jsem si neuvědomil, že v tobě vidím část sebe, jen ne tak otevřenou a smutnou, ale je tam, nyní zřetelná jak polární zář... jsem rád, že už nebudeš tím smutným, jsem zdrcen, protože už nikdy nebudeš tím otevřeným... ale možná se pletu a je to jen známka toho, jak málo se ještě známe a především za jakých podmínek se známe... každopádně jsi mi otevřel oči, donutils mě vnímat svět jinak, vnímat ho každou vteřinu, která pak sama splyne do hodin, dní a let... kéž bys byl žena... sbohem a nashledanou... děkuji za všechno...
středa 24. června 2009
Rozvod s krásou
Smíš se mě ptát i ty, před zrakem, který plá,
co dělám potají, když tabák nehasne,
pivečko pění se a vínko neteplá,
ve chvílích, kdy je vše přítulné, úžasné,
za nocí letních dní, za nocí, za tepla.
Žehnám ti, víra má v dítěti nestárne,
když slyším tichý pláč v kapičkách lesních strouh,
vzpomínám na ten čas, kdy bylo vše marné
a kdy lehce krásu let smějíc se jí jsem zbouch.
Dnes čeká mne rozvod s ní - řízení nekárné.
Žehnám vám, básníci, snílci, i vy jste tu,
že jste mne sytili po léta v tom sňatku
a vlévali do srdce své barvy estétů,
jež mne tak zkreslily v třpytivém pozlátku.
Dnes jsem s mou krásou již potají ve střetu.
Rád jsem v snech jezdíval s mou krásou do Říma,
líbánky s ní byly věčné, dokud jsem snil.
Dnes jsem se probudil s očima tuříma,
v dlouhém snu opuchly, teď se svět vyjasnil
a čeká mne advokát, rozvod - věc nepřímá.
co dělám potají, když tabák nehasne,
pivečko pění se a vínko neteplá,
ve chvílích, kdy je vše přítulné, úžasné,
za nocí letních dní, za nocí, za tepla.
Žehnám ti, víra má v dítěti nestárne,
když slyším tichý pláč v kapičkách lesních strouh,
vzpomínám na ten čas, kdy bylo vše marné
a kdy lehce krásu let smějíc se jí jsem zbouch.
Dnes čeká mne rozvod s ní - řízení nekárné.
Žehnám vám, básníci, snílci, i vy jste tu,
že jste mne sytili po léta v tom sňatku
a vlévali do srdce své barvy estétů,
jež mne tak zkreslily v třpytivém pozlátku.
Dnes jsem s mou krásou již potají ve střetu.
Rád jsem v snech jezdíval s mou krásou do Říma,
líbánky s ní byly věčné, dokud jsem snil.
Dnes jsem se probudil s očima tuříma,
v dlouhém snu opuchly, teď se svět vyjasnil
a čeká mne advokát, rozvod - věc nepřímá.
úterý 23. června 2009
Proud
Spletitá cestička sbližuje k ramenu
kolem skal z vyprahlých stromů a kamenů,
plačící korouhev na jezu zapiští,
když vlnka za vlnkou o mech se roztříští.
Když hlásek medový zvolává radost všem
a cvrček na břehu cvrliká sonátu,
uprostřed ztuhlých plic, tvoří je lesa lem,
uprostřed náramku z třpytivých brokátů.
Tam, kde je slyšet jen bzukot a bublání,
tam laškovně přelétá pěnkava po stráni,
tam, kam chci po smrti složit svou těžkou pěst,
do sna, jenž stáčí se podél všech lesních cest.
Bohatý přeliv přes bujnou lysinu,
vzorný graf krásy ze sinů a cosinů,
v sobě se odráží, za sebe neschová,
barevná zátoka od palet venkova.
Křišťálem pokřtěná, perletí posetá,
na tváři šupiny, na krku rozeta,
věrná a poslušná svůdkyně s kuráží,
věrná a poslušná svůdkyně prokletá.
Ve snivém zjevení unášen ze spárů
světa, co zastřen je v mlhavém oparu,
svobodný šťastlivec kolébán přes řeku,
po proudu, v peřejích, do světa bez věků.
kolem skal z vyprahlých stromů a kamenů,
plačící korouhev na jezu zapiští,
když vlnka za vlnkou o mech se roztříští.
Když hlásek medový zvolává radost všem
a cvrček na břehu cvrliká sonátu,
uprostřed ztuhlých plic, tvoří je lesa lem,
uprostřed náramku z třpytivých brokátů.
Tam, kde je slyšet jen bzukot a bublání,
tam laškovně přelétá pěnkava po stráni,
tam, kam chci po smrti složit svou těžkou pěst,
do sna, jenž stáčí se podél všech lesních cest.
Bohatý přeliv přes bujnou lysinu,
vzorný graf krásy ze sinů a cosinů,
v sobě se odráží, za sebe neschová,
barevná zátoka od palet venkova.
Křišťálem pokřtěná, perletí posetá,
na tváři šupiny, na krku rozeta,
věrná a poslušná svůdkyně s kuráží,
věrná a poslušná svůdkyně prokletá.
Ve snivém zjevení unášen ze spárů
světa, co zastřen je v mlhavém oparu,
svobodný šťastlivec kolébán přes řeku,
po proudu, v peřejích, do světa bez věků.
pondělí 22. června 2009
Ona neví
Řekni jí, že při našem setkání to ve mě vřelo,
ona to ví,
ale neví, že jsem se smažil v pekle.
Teď i pro ní se otevřelo.
ona to ví,
ale neví, že jsem se smažil v pekle.
Teď i pro ní se otevřelo.
Řekni jí, že jsem se za ní před bohem klaněl
ona to ví,
ale neví, že jsem byl bez vyznání.
Její bůh byl v mé vesnici Španěl.
ona to ví,
ale neví, že jsem byl bez vyznání.
Její bůh byl v mé vesnici Španěl.
Řekni jí, že jsem se zamiloval,
ona to ví,
ale neví, že jsem se zamiloval do sebe.
U ní jsem se jenom schoval.
ona to ví,
ale neví, že jsem se zamiloval do sebe.
U ní jsem se jenom schoval.
Řekni jí, že naše láska je věčná,
ona to ví,
ale neví, že končí před hranicemi tohoto světa.
Mezi naší láskou je bezhraničná sečna.
ona to ví,
ale neví, že končí před hranicemi tohoto světa.
Mezi naší láskou je bezhraničná sečna.
Řekni jí, že jsem jí měl moc rád,
ona to ví,
ale neví, že jsem neměl rád jenom jí.
Neví, že lepší než milenec jsem jen kamarád.
ona to ví,
ale neví, že jsem neměl rád jenom jí.
Neví, že lepší než milenec jsem jen kamarád.
neděle 21. června 2009
Vítání jara
Nebe je čisté, bez mraku,
naději skřivan v zobáku
mísí se všemi slastmi jara.
Duše je čistá, bez hříchu,
lidem je náhle do smíchu
a slza schne - slabá a stará.
Vítám tě, jaro, s nahou duší,
rok co rok ti to více sluší,
vítám tě, snad se zdržíš déle.
Havran, tvůj stálý mstitel, krák
naposled, než ho zastřel mrak
a odplul pryč se zimou v čele.
Než odejdeš, chci tě poznat líp,
než odejdeš, slož svůj starý slib,
že za rok se sejdem zas.
Přeji ti v dubnu plodné zrání,
v květnu pak hodně milování,
než lapí tě v červnu letní čas.
naději skřivan v zobáku
mísí se všemi slastmi jara.
Duše je čistá, bez hříchu,
lidem je náhle do smíchu
a slza schne - slabá a stará.
Vítám tě, jaro, s nahou duší,
rok co rok ti to více sluší,
vítám tě, snad se zdržíš déle.
Havran, tvůj stálý mstitel, krák
naposled, než ho zastřel mrak
a odplul pryč se zimou v čele.
Než odejdeš, chci tě poznat líp,
než odejdeš, slož svůj starý slib,
že za rok se sejdem zas.
Přeji ti v dubnu plodné zrání,
v květnu pak hodně milování,
než lapí tě v červnu letní čas.
sobota 20. června 2009
pátek 19. června 2009
Pro tvoje vlasy
Něco se změnilo... něco uvnitř mne se zcela zastavilo... včera jsem strávil příjemný večer v převážně ženské společnosti, přičemž jednu z nich, tu jedinou, která mne přitahovala, jsem si odvedl domů... než se tak stalo, prolili jsem hrdlem pár piv a promluvili si o velice osobních věcech - naprosté sblížení, které už samo o sobě přitahuje... hrozně jsem ji chtěl a věděl jsem, že ji mohu mít, toužil jsem po její nahotě a po dotecích, toužil jsem po nestoudné hře, které jsme se mohli a měli oddat, ale nestalo se tak... vždycky jsem já ten, kdo udělá první krok a byl jsem celý večer přesvědčen o tom, že dnes to bude stejné, že tu provokativní a zvláštní krásku konečně budu mít po svém boku, najednou plachou a zranitelnou, takovou, aby mi byla zcela oddána a já bych ji hýčkal...
Sakra, zapoměl jsem si doma klíče, už je zamčeno... volám z jejího mobilu sestře, budím ji ze sna, řekla mi, že i když neznala číslo, věděla, že jsem to já... cesta do postele je volná, obě se pozdravily - věděl jsem, že se znají, ale ten pozdrav zněl velice vřele a sestřin tón byl víc překvapený, než jak bych čekal, zřejmě se znají lépe, než jsem myslel... ale to je teď bezpředmětné, mám ji tady, jdeme nahoru... ptám se jí, jestli chce spát u mě nebo u sestry... jdeme rovnou do mého pokoje...
Slibuji jí lék na škytavku a její kručící žaludek... míchaná vajíčka však s jejím souhlasem odkládám na ráno a přináším zmrzlinu... alkohol už pít nebudem, abychom se více vnímali, říkám si... abys za chvíli cítila každý dotek mých rtů... úplně všude... přinesu film na dobrou noc, triko na spaní pro ni, které odmítá, nevadí... je mi jedno, jestli z žen svlékám své vlastní svršky nebo jejich voňavé prádlo, kam celý den tisknou svá, parfémem pokropená, ňadra...
Jíme zmrzlinu a film běží, tiskne se blíž, ale nedotýkáme se, cítím, jak se ostýchá, cítím z jejích pohybů obrovské napětí a nervozitu, chtíč a strach... nádherně jí voní vlasy, bylinkový šampon, řekl bych, a trochu laku...
Ty vlasy, dívám se na ni, čichám k jejímu temeni a najednou... co dál? co mám dělat? proč přemýšlím, znám to, zažil jsem tyhle situace už dostkrát na to, abych nepochyboval... všechno jde přece přesně podle plánu... ty vlasy... proč se tě nemohu dotknout? proč tě nemohu pohladit? ani ti nic pošeptat, vysvětlit ti, proč jsem tě nazačal líbat a hladit, svlékat a milovat... čekala jsi na to, myslela sis, že to udělám, já vím, proč jsem to ale nedokázal? ach, ty vlasy... proplétají se mi hluboko v mozku a svádí každičkou píď mého těla, aby se vzepřelo tomu pocitu bezradnosti a udělalo to, co má, co se od něj čeká, po čem oba toužíme...
Kéž bych to mohl vrátit... vím, že bych už neváhal, nepřemýšlel... teď bych tě už nenechal utéct do snů... teď už ne... ale teď tu ležím sám a myslím na ty tvoje vlasy... na ty tvoje kouzelný a vábivý vlasy...
Sakra, zapoměl jsem si doma klíče, už je zamčeno... volám z jejího mobilu sestře, budím ji ze sna, řekla mi, že i když neznala číslo, věděla, že jsem to já... cesta do postele je volná, obě se pozdravily - věděl jsem, že se znají, ale ten pozdrav zněl velice vřele a sestřin tón byl víc překvapený, než jak bych čekal, zřejmě se znají lépe, než jsem myslel... ale to je teď bezpředmětné, mám ji tady, jdeme nahoru... ptám se jí, jestli chce spát u mě nebo u sestry... jdeme rovnou do mého pokoje...
Slibuji jí lék na škytavku a její kručící žaludek... míchaná vajíčka však s jejím souhlasem odkládám na ráno a přináším zmrzlinu... alkohol už pít nebudem, abychom se více vnímali, říkám si... abys za chvíli cítila každý dotek mých rtů... úplně všude... přinesu film na dobrou noc, triko na spaní pro ni, které odmítá, nevadí... je mi jedno, jestli z žen svlékám své vlastní svršky nebo jejich voňavé prádlo, kam celý den tisknou svá, parfémem pokropená, ňadra...
Jíme zmrzlinu a film běží, tiskne se blíž, ale nedotýkáme se, cítím, jak se ostýchá, cítím z jejích pohybů obrovské napětí a nervozitu, chtíč a strach... nádherně jí voní vlasy, bylinkový šampon, řekl bych, a trochu laku...
Ty vlasy, dívám se na ni, čichám k jejímu temeni a najednou... co dál? co mám dělat? proč přemýšlím, znám to, zažil jsem tyhle situace už dostkrát na to, abych nepochyboval... všechno jde přece přesně podle plánu... ty vlasy... proč se tě nemohu dotknout? proč tě nemohu pohladit? ani ti nic pošeptat, vysvětlit ti, proč jsem tě nazačal líbat a hladit, svlékat a milovat... čekala jsi na to, myslela sis, že to udělám, já vím, proč jsem to ale nedokázal? ach, ty vlasy... proplétají se mi hluboko v mozku a svádí každičkou píď mého těla, aby se vzepřelo tomu pocitu bezradnosti a udělalo to, co má, co se od něj čeká, po čem oba toužíme...
Kéž bych to mohl vrátit... vím, že bych už neváhal, nepřemýšlel... teď bych tě už nenechal utéct do snů... teď už ne... ale teď tu ležím sám a myslím na ty tvoje vlasy... na ty tvoje kouzelný a vábivý vlasy...
Dopis
Posílám dopis, který má popis:
Slečna krásná jako květ
Stivínská 325
okres Mariánský důl
100000 (to je jedna a pět nul)
Tímto dopisem Vám slečno,
či smím Vám říkat Moje drahá,
vyznám lásku neskutečnou,
jsem z Počernic, město Praha.
Doufám, že Vám dopis dojde,
neznám dosud Vaše jméno,
adresa též vymyšlená,
znát Vás je mi odepřeno.
Vím jen jednu věc najisto:
Zdáte se mi snad už denně,
tak Vám píši nanečisto
o lásce k vysněné ženě.
Po nocích na lůžku spící,
ve dne uvíznut v představě,
sním o Vašich rudých lících,
o Vaší heboučké hlavě.
Chci Vás chytit za prstíky,
ve Vašich očích je skrat,
Vaše nožky, Vaše rtíky
zulíbal bych natisíckrát.
Plná ňadra kyprých tvarů,
nohy jako srnka, laň,
tokám láskou, ať jsme v páru,
toužím dát k mé Vaši dlaň.
Jste má kráska, má královna
a já jsem s Vámi šťastný král,
již musím spát, ať se mi zdáte.
P. S.: Čekám na Vás a budu dál.
Slečna krásná jako květ
Stivínská 325
okres Mariánský důl
100000 (to je jedna a pět nul)
Tímto dopisem Vám slečno,
či smím Vám říkat Moje drahá,
vyznám lásku neskutečnou,
jsem z Počernic, město Praha.
Doufám, že Vám dopis dojde,
neznám dosud Vaše jméno,
adresa též vymyšlená,
znát Vás je mi odepřeno.
Vím jen jednu věc najisto:
Zdáte se mi snad už denně,
tak Vám píši nanečisto
o lásce k vysněné ženě.
Po nocích na lůžku spící,
ve dne uvíznut v představě,
sním o Vašich rudých lících,
o Vaší heboučké hlavě.
Chci Vás chytit za prstíky,
ve Vašich očích je skrat,
Vaše nožky, Vaše rtíky
zulíbal bych natisíckrát.
Plná ňadra kyprých tvarů,
nohy jako srnka, laň,
tokám láskou, ať jsme v páru,
toužím dát k mé Vaši dlaň.
Jste má kráska, má královna
a já jsem s Vámi šťastný král,
již musím spát, ať se mi zdáte.
P. S.: Čekám na Vás a budu dál.
Kráska před orlojem
Dva důlky za mléčnou dráhou
z vrásek dní a nocí zlých,
vlasy zplihlé voní Prahou,
v hnědi vločky, déšť a klih.
Dva nevinní za ostrahou,
jež hlídá perly z hlubin žen,
tvůj dech ztěžklý rušnou Prahou
neměnil bych za ženšen.
Ňadra mytá ranní vláhou,
jen dvě bulky nesmyl hřích,
ruce studí sněžnou Prahou,
apoštol k hledí cpe svůj břich.
Chtěl bych zřít tvou duši nahou,
oděná je jiným k mání,
dívko snů, bloudící Prahou,
kéž jsme oba zadumáni!
sobota 13. června 2009
Puget pro milenku
Ty víš, že já chtěl jenom tělo,
duše je mi ukradená,
užít, zahodit. Jen se mi chtělo
vypnout, poznat, jsi-li žena.
Pravá - tak, jak by se mělo.
Ohlodal jsem kost a kůži
házim psům - ty zbytky tebe,
snad ten pocit v pravým muži
nespálí a nezazebe,
když ti zejtra koupim růži.
duše je mi ukradená,
užít, zahodit. Jen se mi chtělo
vypnout, poznat, jsi-li žena.
Pravá - tak, jak by se mělo.
Ohlodal jsem kost a kůži
házim psům - ty zbytky tebe,
snad ten pocit v pravým muži
nespálí a nezazebe,
když ti zejtra koupim růži.
pátek 12. června 2009
Vlastenectví
Za Lípou srdčitou naslouchám tlukotu
jejího srdce, co má radost z žití,
to píseň je mého snu a myšlenka pro notu,
co vyhrává nočním lvům, pak chytá je do svých sítí
a zaniká ve slastném, zurčivém hukotu.
Ten potůček smyje žal z propadlých lícních kostí
a utuží svěžest, která člověka vymaní
z otupělého žasu a touze po všednosti,
z ducha, co bojoval za násilí, hřímání
a z myšlenek vrásčitých za nocí v opilosti.
Naslouchá mu i vláda zvířat a jejich píle
žene nás kupředu po vzoru svého ducha,
no tak je následujme, než zrezne zub času v pile,
neb chvástat se bez hrdinů, to je věc jednoduchá,
Čechy mé srdceryvné, Čechy mé přiopilé.
co vyhrává nočním lvům, pak chytá je do svých sítí
a zaniká ve slastném, zurčivém hukotu.
Ten potůček smyje žal z propadlých lícních kostí
a utuží svěžest, která člověka vymaní
z otupělého žasu a touze po všednosti,
z ducha, co bojoval za násilí, hřímání
a z myšlenek vrásčitých za nocí v opilosti.
Naslouchá mu i vláda zvířat a jejich píle
žene nás kupředu po vzoru svého ducha,
no tak je následujme, než zrezne zub času v pile,
neb chvástat se bez hrdinů, to je věc jednoduchá,
Čechy mé srdceryvné, Čechy mé přiopilé.
Na rozloučenou
Na prázdném jevišti po divadle
a v místech, kde cit burácí,
mne poranila puška lovce.
Teď v krůpěji z oka spadlé
mi srdce prudce krvácí
a další stéká po rohovce,
než se tiše jako pěna,
s jemným, lehkým žbluňknutím
propadne k tobě do ztracena.
Zas spatřím zbytek za tvým trikem,
kam spadala tvoje srdce
a jako anděl s notorikem
splynem spolu - muž a žena.
Teď přestaň mávat kapesníkem.
a v místech, kde cit burácí,
mne poranila puška lovce.
Teď v krůpěji z oka spadlé
mi srdce prudce krvácí
a další stéká po rohovce,
než se tiše jako pěna,
s jemným, lehkým žbluňknutím
propadne k tobě do ztracena.
Zas spatřím zbytek za tvým trikem,
kam spadala tvoje srdce
a jako anděl s notorikem
splynem spolu - muž a žena.
Teď přestaň mávat kapesníkem.
čtvrtek 11. června 2009
Óda na obyčejnost
Nebe se stydí, v karmínu
Kdo zbavil se vilných múzin pus
je teprv znalcem umění, žen,
citů. Schopen lásky kus
darovat, krásou omámen,
ne básník, líbán jednou z múz.
Takovou já ženu míti,
která by stále žhnula, než
rychlý skus sanic mne zachytí,
pak zžehne mi ústa, srdce též,
už nezbývá než sny v papír vrýti.
Básníkem stát se může kdosi,
kdo nechá ženu dlouho plát,
než zhasí vášeň kapka rosy
a vymele duši anděl z mlat,
který se nebem nehonosí.
dává znát svůj stud z výše,
kde nespočet chrabrých hrdinů
chvástá se. V jejich tahu klišé
kladu jim stále za vinu.
Kdo zbavil se vilných múzin pus
je teprv znalcem umění, žen,
citů. Schopen lásky kus
darovat, krásou omámen,
ne básník, líbán jednou z múz.
Takovou já ženu míti,
která by stále žhnula, než
rychlý skus sanic mne zachytí,
pak zžehne mi ústa, srdce též,
už nezbývá než sny v papír vrýti.
Básníkem stát se může kdosi,
kdo nechá ženu dlouho plát,
než zhasí vášeň kapka rosy
a vymele duši anděl z mlat,
který se nebem nehonosí.
Moje holka s dávkou
Seděla a smála se, nevěděla proč,
seděla a sledovala, jak jen čas jí míjí,
seděla a brečela, v ruce ranní moč,
seděla, až zaslepená mdlou bolestí v šíji.
Seděla a křičela, na mě, proč jsem němý,
seděla a nevěděla, kdo jí šeptá, hladí,
seděla a cítila strach mezi všemi těmi,
co ji odsuzují za nešťastné mládí.
seděla a brečela, v ruce ranní moč,
seděla, až zaslepená mdlou bolestí v šíji.
Seděla a křičela, na mě, proč jsem němý,
seděla a nevěděla, kdo jí šeptá, hladí,
seděla a cítila strach mezi všemi těmi,
co ji odsuzují za nešťastné mládí.
pondělí 8. června 2009
Zatmění měsíce
Průkopník noční černě sestoupil z prken slávy,
aby své oko upřel na mosty kamenné,
na děti, na starce i, jak jejich tvář popelaví,
na vlasy, jež se času dál řinou z temene.
Plakala něžná loutna, když zněla při nočních hrách,
plakala usedavě, až hvězdám bledly líce
a potom, zastydíc se, slzy - toť hvězdný prach,
schovala svou mokrou tvář za mraky v letmé skice.
aby své oko upřel na mosty kamenné,
na děti, na starce i, jak jejich tvář popelaví,
na vlasy, jež se času dál řinou z temene.
Plakala něžná loutna, když zněla při nočních hrách,
plakala usedavě, až hvězdám bledly líce
a potom, zastydíc se, slzy - toť hvězdný prach,
schovala svou mokrou tvář za mraky v letmé skice.
Láska má...
Barevná při odrazu, dřevěná paže v triku,
o kov jen cinkne křídly a letí za potravou,
o kov jen cinkne křídly a letí za potravou,
něžná je jako pírko v hedvábném nátělníku,
průsvitná, prozáří, rosa, když lehce trávou
dráždí ty schlíplé tváře půlnočních notoriků.
Hravá je, stará panna a mladá krasavice,
v poledne, večer, v noci, v čase, jenž kohout utne,
chce ještě jednou, prosí o více než je více
slovíček v jedné básni, zbydou jen oči smutné,
když ztratí se v střídmém svitu planetek u měsíce.
neděle 7. června 2009
Poleť si pro mne
Kéž by se vznesla tvoje vůle,
jak bílá paní s bílou pletí
a vytryskla sílu nad kopule,
kam se k ní racci bílí sletí,
ji roznesou v pařátech do všech zemí.
Kéž bych se vyznal v tvojí kráse,
pak milovat šlo by bez pochyby,
těžké je nebe pro Atlase,
pro mne zas žít, když tvář tvá chybí
všude, kde s tebou dobře je mi.
Milovat chtěl bych jak černá bílou,
bez jistot, bezpečí, ty jsi mina,
však dřív než šlápl, pustil bych žilou
do větru cit, pak zapomíná
mozek, že pro cit vlastně žiji.
Co v tobě je a svádí hříchy?
A co zas není, že mě to trápí?
Snad v řevu supů ten racek tichý
zatíná do masa mého drápy
a o kousek srdce plaché míjí.
sobota 6. června 2009
Vše je v ní
Buď sbohem, má vílo přenádherná,
už minaret klesá, zní vlnobití,
už tepe žíla konce a má jasná lucerna
nesvítí v dáli slibné, už nemůžem spolu býti
a cestovat v lásce dál - do niterna.
Ne bolest, ne trýzeň, to kry, co tají
derou mi v srdce cizí city,
já nepoznal je hned, staré se zdají
a metají bílou na blankyty,
kde v mraky se něžně zamotají.
Měl jsem rád šťastné konce věcí,
i konec tvůj je šťastný zvrat,
svoboda čeká - ven, ježci, z klecí,
já budu žít dál, dovol akorát
mé slze po tváři snící stéci.
Není-li smrt krokem k vykoupení,
není-li svobodou pro letce z mračen...
Je jedno, co je, když vím, že není
dojemnou frází. Jak moh bych zmáčen
putovat k jádru pochopení?
už minaret klesá, zní vlnobití,
už tepe žíla konce a má jasná lucerna
nesvítí v dáli slibné, už nemůžem spolu býti
a cestovat v lásce dál - do niterna.
Ne bolest, ne trýzeň, to kry, co tají
derou mi v srdce cizí city,
já nepoznal je hned, staré se zdají
a metají bílou na blankyty,
kde v mraky se něžně zamotají.
Měl jsem rád šťastné konce věcí,
i konec tvůj je šťastný zvrat,
svoboda čeká - ven, ježci, z klecí,
já budu žít dál, dovol akorát
mé slze po tváři snící stéci.
Není-li smrt krokem k vykoupení,
není-li svobodou pro letce z mračen...
Je jedno, co je, když vím, že není
dojemnou frází. Jak moh bych zmáčen
putovat k jádru pochopení?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)