jak bílá paní s bílou pletí
a vytryskla sílu nad kopule,
kam se k ní racci bílí sletí,
ji roznesou v pařátech do všech zemí.
Kéž bych se vyznal v tvojí kráse,
pak milovat šlo by bez pochyby,
těžké je nebe pro Atlase,
pro mne zas žít, když tvář tvá chybí
všude, kde s tebou dobře je mi.
Milovat chtěl bych jak černá bílou,
bez jistot, bezpečí, ty jsi mina,
však dřív než šlápl, pustil bych žilou
do větru cit, pak zapomíná
mozek, že pro cit vlastně žiji.
Co v tobě je a svádí hříchy?
A co zas není, že mě to trápí?
Snad v řevu supů ten racek tichý
zatíná do masa mého drápy
a o kousek srdce plaché míjí.
Žádné komentáře:
Okomentovat