Buď sbohem, má vílo přenádherná,
už minaret klesá, zní vlnobití,
už tepe žíla konce a má jasná lucerna
nesvítí v dáli slibné, už nemůžem spolu býti
a cestovat v lásce dál - do niterna.
Ne bolest, ne trýzeň, to kry, co tají
derou mi v srdce cizí city,
já nepoznal je hned, staré se zdají
a metají bílou na blankyty,
kde v mraky se něžně zamotají.
Měl jsem rád šťastné konce věcí,
i konec tvůj je šťastný zvrat,
svoboda čeká - ven, ježci, z klecí,
já budu žít dál, dovol akorát
mé slze po tváři snící stéci.
Není-li smrt krokem k vykoupení,
není-li svobodou pro letce z mračen...
Je jedno, co je, když vím, že není
dojemnou frází. Jak moh bych zmáčen
putovat k jádru pochopení?
Žádné komentáře:
Okomentovat