neděle 28. června 2009
Žalozpěv
Láska byl mladý muž, snad malý i značně,
byl hrdý a měl rád milenky pyšné,
k ostatním choval se dost uštěpačně,
byl mladý, toužil, a to bylo hříšné,
tak přišel Pilát a tvářil se lačně.
Zazpíval nymfám všem žalostné requiem,
rozmačkal jadérka v jablku z ráje,
usedl v lavici, přes talár jemný lem
a odsoudil Lásku k vyhnání z kraje.
,,Pojďte, sudí, teď rozsudek zapijem!"
Když viděl, jak kolem jdou liší, ne sudí,
klidného Lásky se zmocnila panika,
teď řve jak o život a ze sna mne budí,
to žal, žal niterní z děr v srdci uniká,
to žal vládne v hlubinách mé bezbřehé hrudi.
byl hrdý a měl rád milenky pyšné,
k ostatním choval se dost uštěpačně,
byl mladý, toužil, a to bylo hříšné,
tak přišel Pilát a tvářil se lačně.
Zazpíval nymfám všem žalostné requiem,
rozmačkal jadérka v jablku z ráje,
usedl v lavici, přes talár jemný lem
a odsoudil Lásku k vyhnání z kraje.
,,Pojďte, sudí, teď rozsudek zapijem!"
Když viděl, jak kolem jdou liší, ne sudí,
klidného Lásky se zmocnila panika,
teď řve jak o život a ze sna mne budí,
to žal, žal niterní z děr v srdci uniká,
to žal vládne v hlubinách mé bezbřehé hrudi.
Zahraj, živote
Zahraj ještě jednou
svou krásnou píseň, živote,
zahraj ještě jednou
svou píseň neposednou.
Zahraj znovu tóny,
jež vzpomínají, živote,
zahraj znovu tóny
na zvony, na klaxony.
Zahraj naposledy,
konejši mě živote,
zahraj naposledy
a roztav ve mě ledy.
Zahraj, ať se strhne plenta,
splň mé přání, živote,
zahraj, ať se strhne plenta
a já zbavím tě dirigenta.
svou krásnou píseň, živote,
zahraj ještě jednou
svou píseň neposednou.
Zahraj znovu tóny,
jež vzpomínají, živote,
zahraj znovu tóny
na zvony, na klaxony.
Zahraj naposledy,
konejši mě živote,
zahraj naposledy
a roztav ve mě ledy.
Zahraj, ať se strhne plenta,
splň mé přání, živote,
zahraj, ať se strhne plenta
a já zbavím tě dirigenta.
čtvrtek 25. června 2009
Once (Never Ending Version)
Najednou se všechno neuvěřitelně rychle mění... každý den je novým poznáním a novým razantním rozhodnutím... kam to všechno vede? A proč tak strmě? Dnes mi slzy obnažily tvář, proboha, jak dlouho už jsem tu slast nepoznal? Vše kvůli jednomu člověku, kvůli mému alter egu... Once ("nevermore version") - viděl jsem, cítil jsem a uvědomil si... vše jsem pochopil... snad v té trošce slz byla i kapka soucitu, ale především velké procitnutí... nikdy jsem si neuvědomil, že v tobě vidím část sebe, jen ne tak otevřenou a smutnou, ale je tam, nyní zřetelná jak polární zář... jsem rád, že už nebudeš tím smutným, jsem zdrcen, protože už nikdy nebudeš tím otevřeným... ale možná se pletu a je to jen známka toho, jak málo se ještě známe a především za jakých podmínek se známe... každopádně jsi mi otevřel oči, donutils mě vnímat svět jinak, vnímat ho každou vteřinu, která pak sama splyne do hodin, dní a let... kéž bys byl žena... sbohem a nashledanou... děkuji za všechno...
středa 24. června 2009
Rozvod s krásou
Smíš se mě ptát i ty, před zrakem, který plá,
co dělám potají, když tabák nehasne,
pivečko pění se a vínko neteplá,
ve chvílích, kdy je vše přítulné, úžasné,
za nocí letních dní, za nocí, za tepla.
Žehnám ti, víra má v dítěti nestárne,
když slyším tichý pláč v kapičkách lesních strouh,
vzpomínám na ten čas, kdy bylo vše marné
a kdy lehce krásu let smějíc se jí jsem zbouch.
Dnes čeká mne rozvod s ní - řízení nekárné.
Žehnám vám, básníci, snílci, i vy jste tu,
že jste mne sytili po léta v tom sňatku
a vlévali do srdce své barvy estétů,
jež mne tak zkreslily v třpytivém pozlátku.
Dnes jsem s mou krásou již potají ve střetu.
Rád jsem v snech jezdíval s mou krásou do Říma,
líbánky s ní byly věčné, dokud jsem snil.
Dnes jsem se probudil s očima tuříma,
v dlouhém snu opuchly, teď se svět vyjasnil
a čeká mne advokát, rozvod - věc nepřímá.
co dělám potají, když tabák nehasne,
pivečko pění se a vínko neteplá,
ve chvílích, kdy je vše přítulné, úžasné,
za nocí letních dní, za nocí, za tepla.
Žehnám ti, víra má v dítěti nestárne,
když slyším tichý pláč v kapičkách lesních strouh,
vzpomínám na ten čas, kdy bylo vše marné
a kdy lehce krásu let smějíc se jí jsem zbouch.
Dnes čeká mne rozvod s ní - řízení nekárné.
Žehnám vám, básníci, snílci, i vy jste tu,
že jste mne sytili po léta v tom sňatku
a vlévali do srdce své barvy estétů,
jež mne tak zkreslily v třpytivém pozlátku.
Dnes jsem s mou krásou již potají ve střetu.
Rád jsem v snech jezdíval s mou krásou do Říma,
líbánky s ní byly věčné, dokud jsem snil.
Dnes jsem se probudil s očima tuříma,
v dlouhém snu opuchly, teď se svět vyjasnil
a čeká mne advokát, rozvod - věc nepřímá.
úterý 23. června 2009
Proud
Spletitá cestička sbližuje k ramenu
kolem skal z vyprahlých stromů a kamenů,
plačící korouhev na jezu zapiští,
když vlnka za vlnkou o mech se roztříští.
Když hlásek medový zvolává radost všem
a cvrček na břehu cvrliká sonátu,
uprostřed ztuhlých plic, tvoří je lesa lem,
uprostřed náramku z třpytivých brokátů.
Tam, kde je slyšet jen bzukot a bublání,
tam laškovně přelétá pěnkava po stráni,
tam, kam chci po smrti složit svou těžkou pěst,
do sna, jenž stáčí se podél všech lesních cest.
Bohatý přeliv přes bujnou lysinu,
vzorný graf krásy ze sinů a cosinů,
v sobě se odráží, za sebe neschová,
barevná zátoka od palet venkova.
Křišťálem pokřtěná, perletí posetá,
na tváři šupiny, na krku rozeta,
věrná a poslušná svůdkyně s kuráží,
věrná a poslušná svůdkyně prokletá.
Ve snivém zjevení unášen ze spárů
světa, co zastřen je v mlhavém oparu,
svobodný šťastlivec kolébán přes řeku,
po proudu, v peřejích, do světa bez věků.
kolem skal z vyprahlých stromů a kamenů,
plačící korouhev na jezu zapiští,
když vlnka za vlnkou o mech se roztříští.
Když hlásek medový zvolává radost všem
a cvrček na břehu cvrliká sonátu,
uprostřed ztuhlých plic, tvoří je lesa lem,
uprostřed náramku z třpytivých brokátů.
Tam, kde je slyšet jen bzukot a bublání,
tam laškovně přelétá pěnkava po stráni,
tam, kam chci po smrti složit svou těžkou pěst,
do sna, jenž stáčí se podél všech lesních cest.
Bohatý přeliv přes bujnou lysinu,
vzorný graf krásy ze sinů a cosinů,
v sobě se odráží, za sebe neschová,
barevná zátoka od palet venkova.
Křišťálem pokřtěná, perletí posetá,
na tváři šupiny, na krku rozeta,
věrná a poslušná svůdkyně s kuráží,
věrná a poslušná svůdkyně prokletá.
Ve snivém zjevení unášen ze spárů
světa, co zastřen je v mlhavém oparu,
svobodný šťastlivec kolébán přes řeku,
po proudu, v peřejích, do světa bez věků.
pondělí 22. června 2009
Ona neví
Řekni jí, že při našem setkání to ve mě vřelo,
ona to ví,
ale neví, že jsem se smažil v pekle.
Teď i pro ní se otevřelo.
ona to ví,
ale neví, že jsem se smažil v pekle.
Teď i pro ní se otevřelo.
Řekni jí, že jsem se za ní před bohem klaněl
ona to ví,
ale neví, že jsem byl bez vyznání.
Její bůh byl v mé vesnici Španěl.
ona to ví,
ale neví, že jsem byl bez vyznání.
Její bůh byl v mé vesnici Španěl.
Řekni jí, že jsem se zamiloval,
ona to ví,
ale neví, že jsem se zamiloval do sebe.
U ní jsem se jenom schoval.
ona to ví,
ale neví, že jsem se zamiloval do sebe.
U ní jsem se jenom schoval.
Řekni jí, že naše láska je věčná,
ona to ví,
ale neví, že končí před hranicemi tohoto světa.
Mezi naší láskou je bezhraničná sečna.
ona to ví,
ale neví, že končí před hranicemi tohoto světa.
Mezi naší láskou je bezhraničná sečna.
Řekni jí, že jsem jí měl moc rád,
ona to ví,
ale neví, že jsem neměl rád jenom jí.
Neví, že lepší než milenec jsem jen kamarád.
ona to ví,
ale neví, že jsem neměl rád jenom jí.
Neví, že lepší než milenec jsem jen kamarád.
neděle 21. června 2009
Vítání jara
Nebe je čisté, bez mraku,
naději skřivan v zobáku
mísí se všemi slastmi jara.
Duše je čistá, bez hříchu,
lidem je náhle do smíchu
a slza schne - slabá a stará.
Vítám tě, jaro, s nahou duší,
rok co rok ti to více sluší,
vítám tě, snad se zdržíš déle.
Havran, tvůj stálý mstitel, krák
naposled, než ho zastřel mrak
a odplul pryč se zimou v čele.
Než odejdeš, chci tě poznat líp,
než odejdeš, slož svůj starý slib,
že za rok se sejdem zas.
Přeji ti v dubnu plodné zrání,
v květnu pak hodně milování,
než lapí tě v červnu letní čas.
naději skřivan v zobáku
mísí se všemi slastmi jara.
Duše je čistá, bez hříchu,
lidem je náhle do smíchu
a slza schne - slabá a stará.
Vítám tě, jaro, s nahou duší,
rok co rok ti to více sluší,
vítám tě, snad se zdržíš déle.
Havran, tvůj stálý mstitel, krák
naposled, než ho zastřel mrak
a odplul pryč se zimou v čele.
Než odejdeš, chci tě poznat líp,
než odejdeš, slož svůj starý slib,
že za rok se sejdem zas.
Přeji ti v dubnu plodné zrání,
v květnu pak hodně milování,
než lapí tě v červnu letní čas.
sobota 20. června 2009
pátek 19. června 2009
Pro tvoje vlasy
Něco se změnilo... něco uvnitř mne se zcela zastavilo... včera jsem strávil příjemný večer v převážně ženské společnosti, přičemž jednu z nich, tu jedinou, která mne přitahovala, jsem si odvedl domů... než se tak stalo, prolili jsem hrdlem pár piv a promluvili si o velice osobních věcech - naprosté sblížení, které už samo o sobě přitahuje... hrozně jsem ji chtěl a věděl jsem, že ji mohu mít, toužil jsem po její nahotě a po dotecích, toužil jsem po nestoudné hře, které jsme se mohli a měli oddat, ale nestalo se tak... vždycky jsem já ten, kdo udělá první krok a byl jsem celý večer přesvědčen o tom, že dnes to bude stejné, že tu provokativní a zvláštní krásku konečně budu mít po svém boku, najednou plachou a zranitelnou, takovou, aby mi byla zcela oddána a já bych ji hýčkal...
Sakra, zapoměl jsem si doma klíče, už je zamčeno... volám z jejího mobilu sestře, budím ji ze sna, řekla mi, že i když neznala číslo, věděla, že jsem to já... cesta do postele je volná, obě se pozdravily - věděl jsem, že se znají, ale ten pozdrav zněl velice vřele a sestřin tón byl víc překvapený, než jak bych čekal, zřejmě se znají lépe, než jsem myslel... ale to je teď bezpředmětné, mám ji tady, jdeme nahoru... ptám se jí, jestli chce spát u mě nebo u sestry... jdeme rovnou do mého pokoje...
Slibuji jí lék na škytavku a její kručící žaludek... míchaná vajíčka však s jejím souhlasem odkládám na ráno a přináším zmrzlinu... alkohol už pít nebudem, abychom se více vnímali, říkám si... abys za chvíli cítila každý dotek mých rtů... úplně všude... přinesu film na dobrou noc, triko na spaní pro ni, které odmítá, nevadí... je mi jedno, jestli z žen svlékám své vlastní svršky nebo jejich voňavé prádlo, kam celý den tisknou svá, parfémem pokropená, ňadra...
Jíme zmrzlinu a film běží, tiskne se blíž, ale nedotýkáme se, cítím, jak se ostýchá, cítím z jejích pohybů obrovské napětí a nervozitu, chtíč a strach... nádherně jí voní vlasy, bylinkový šampon, řekl bych, a trochu laku...
Ty vlasy, dívám se na ni, čichám k jejímu temeni a najednou... co dál? co mám dělat? proč přemýšlím, znám to, zažil jsem tyhle situace už dostkrát na to, abych nepochyboval... všechno jde přece přesně podle plánu... ty vlasy... proč se tě nemohu dotknout? proč tě nemohu pohladit? ani ti nic pošeptat, vysvětlit ti, proč jsem tě nazačal líbat a hladit, svlékat a milovat... čekala jsi na to, myslela sis, že to udělám, já vím, proč jsem to ale nedokázal? ach, ty vlasy... proplétají se mi hluboko v mozku a svádí každičkou píď mého těla, aby se vzepřelo tomu pocitu bezradnosti a udělalo to, co má, co se od něj čeká, po čem oba toužíme...
Kéž bych to mohl vrátit... vím, že bych už neváhal, nepřemýšlel... teď bych tě už nenechal utéct do snů... teď už ne... ale teď tu ležím sám a myslím na ty tvoje vlasy... na ty tvoje kouzelný a vábivý vlasy...
Sakra, zapoměl jsem si doma klíče, už je zamčeno... volám z jejího mobilu sestře, budím ji ze sna, řekla mi, že i když neznala číslo, věděla, že jsem to já... cesta do postele je volná, obě se pozdravily - věděl jsem, že se znají, ale ten pozdrav zněl velice vřele a sestřin tón byl víc překvapený, než jak bych čekal, zřejmě se znají lépe, než jsem myslel... ale to je teď bezpředmětné, mám ji tady, jdeme nahoru... ptám se jí, jestli chce spát u mě nebo u sestry... jdeme rovnou do mého pokoje...
Slibuji jí lék na škytavku a její kručící žaludek... míchaná vajíčka však s jejím souhlasem odkládám na ráno a přináším zmrzlinu... alkohol už pít nebudem, abychom se více vnímali, říkám si... abys za chvíli cítila každý dotek mých rtů... úplně všude... přinesu film na dobrou noc, triko na spaní pro ni, které odmítá, nevadí... je mi jedno, jestli z žen svlékám své vlastní svršky nebo jejich voňavé prádlo, kam celý den tisknou svá, parfémem pokropená, ňadra...
Jíme zmrzlinu a film běží, tiskne se blíž, ale nedotýkáme se, cítím, jak se ostýchá, cítím z jejích pohybů obrovské napětí a nervozitu, chtíč a strach... nádherně jí voní vlasy, bylinkový šampon, řekl bych, a trochu laku...
Ty vlasy, dívám se na ni, čichám k jejímu temeni a najednou... co dál? co mám dělat? proč přemýšlím, znám to, zažil jsem tyhle situace už dostkrát na to, abych nepochyboval... všechno jde přece přesně podle plánu... ty vlasy... proč se tě nemohu dotknout? proč tě nemohu pohladit? ani ti nic pošeptat, vysvětlit ti, proč jsem tě nazačal líbat a hladit, svlékat a milovat... čekala jsi na to, myslela sis, že to udělám, já vím, proč jsem to ale nedokázal? ach, ty vlasy... proplétají se mi hluboko v mozku a svádí každičkou píď mého těla, aby se vzepřelo tomu pocitu bezradnosti a udělalo to, co má, co se od něj čeká, po čem oba toužíme...
Kéž bych to mohl vrátit... vím, že bych už neváhal, nepřemýšlel... teď bych tě už nenechal utéct do snů... teď už ne... ale teď tu ležím sám a myslím na ty tvoje vlasy... na ty tvoje kouzelný a vábivý vlasy...
Dopis
Posílám dopis, který má popis:
Slečna krásná jako květ
Stivínská 325
okres Mariánský důl
100000 (to je jedna a pět nul)
Tímto dopisem Vám slečno,
či smím Vám říkat Moje drahá,
vyznám lásku neskutečnou,
jsem z Počernic, město Praha.
Doufám, že Vám dopis dojde,
neznám dosud Vaše jméno,
adresa též vymyšlená,
znát Vás je mi odepřeno.
Vím jen jednu věc najisto:
Zdáte se mi snad už denně,
tak Vám píši nanečisto
o lásce k vysněné ženě.
Po nocích na lůžku spící,
ve dne uvíznut v představě,
sním o Vašich rudých lících,
o Vaší heboučké hlavě.
Chci Vás chytit za prstíky,
ve Vašich očích je skrat,
Vaše nožky, Vaše rtíky
zulíbal bych natisíckrát.
Plná ňadra kyprých tvarů,
nohy jako srnka, laň,
tokám láskou, ať jsme v páru,
toužím dát k mé Vaši dlaň.
Jste má kráska, má královna
a já jsem s Vámi šťastný král,
již musím spát, ať se mi zdáte.
P. S.: Čekám na Vás a budu dál.
Slečna krásná jako květ
Stivínská 325
okres Mariánský důl
100000 (to je jedna a pět nul)
Tímto dopisem Vám slečno,
či smím Vám říkat Moje drahá,
vyznám lásku neskutečnou,
jsem z Počernic, město Praha.
Doufám, že Vám dopis dojde,
neznám dosud Vaše jméno,
adresa též vymyšlená,
znát Vás je mi odepřeno.
Vím jen jednu věc najisto:
Zdáte se mi snad už denně,
tak Vám píši nanečisto
o lásce k vysněné ženě.
Po nocích na lůžku spící,
ve dne uvíznut v představě,
sním o Vašich rudých lících,
o Vaší heboučké hlavě.
Chci Vás chytit za prstíky,
ve Vašich očích je skrat,
Vaše nožky, Vaše rtíky
zulíbal bych natisíckrát.
Plná ňadra kyprých tvarů,
nohy jako srnka, laň,
tokám láskou, ať jsme v páru,
toužím dát k mé Vaši dlaň.
Jste má kráska, má královna
a já jsem s Vámi šťastný král,
již musím spát, ať se mi zdáte.
P. S.: Čekám na Vás a budu dál.
Kráska před orlojem
Dva důlky za mléčnou dráhou
z vrásek dní a nocí zlých,
vlasy zplihlé voní Prahou,
v hnědi vločky, déšť a klih.
Dva nevinní za ostrahou,
jež hlídá perly z hlubin žen,
tvůj dech ztěžklý rušnou Prahou
neměnil bych za ženšen.
Ňadra mytá ranní vláhou,
jen dvě bulky nesmyl hřích,
ruce studí sněžnou Prahou,
apoštol k hledí cpe svůj břich.
Chtěl bych zřít tvou duši nahou,
oděná je jiným k mání,
dívko snů, bloudící Prahou,
kéž jsme oba zadumáni!
sobota 13. června 2009
Puget pro milenku
Ty víš, že já chtěl jenom tělo,
duše je mi ukradená,
užít, zahodit. Jen se mi chtělo
vypnout, poznat, jsi-li žena.
Pravá - tak, jak by se mělo.
Ohlodal jsem kost a kůži
házim psům - ty zbytky tebe,
snad ten pocit v pravým muži
nespálí a nezazebe,
když ti zejtra koupim růži.
duše je mi ukradená,
užít, zahodit. Jen se mi chtělo
vypnout, poznat, jsi-li žena.
Pravá - tak, jak by se mělo.
Ohlodal jsem kost a kůži
házim psům - ty zbytky tebe,
snad ten pocit v pravým muži
nespálí a nezazebe,
když ti zejtra koupim růži.
pátek 12. června 2009
Vlastenectví
Za Lípou srdčitou naslouchám tlukotu
jejího srdce, co má radost z žití,
to píseň je mého snu a myšlenka pro notu,
co vyhrává nočním lvům, pak chytá je do svých sítí
a zaniká ve slastném, zurčivém hukotu.
Ten potůček smyje žal z propadlých lícních kostí
a utuží svěžest, která člověka vymaní
z otupělého žasu a touze po všednosti,
z ducha, co bojoval za násilí, hřímání
a z myšlenek vrásčitých za nocí v opilosti.
Naslouchá mu i vláda zvířat a jejich píle
žene nás kupředu po vzoru svého ducha,
no tak je následujme, než zrezne zub času v pile,
neb chvástat se bez hrdinů, to je věc jednoduchá,
Čechy mé srdceryvné, Čechy mé přiopilé.
co vyhrává nočním lvům, pak chytá je do svých sítí
a zaniká ve slastném, zurčivém hukotu.
Ten potůček smyje žal z propadlých lícních kostí
a utuží svěžest, která člověka vymaní
z otupělého žasu a touze po všednosti,
z ducha, co bojoval za násilí, hřímání
a z myšlenek vrásčitých za nocí v opilosti.
Naslouchá mu i vláda zvířat a jejich píle
žene nás kupředu po vzoru svého ducha,
no tak je následujme, než zrezne zub času v pile,
neb chvástat se bez hrdinů, to je věc jednoduchá,
Čechy mé srdceryvné, Čechy mé přiopilé.
Na rozloučenou
Na prázdném jevišti po divadle
a v místech, kde cit burácí,
mne poranila puška lovce.
Teď v krůpěji z oka spadlé
mi srdce prudce krvácí
a další stéká po rohovce,
než se tiše jako pěna,
s jemným, lehkým žbluňknutím
propadne k tobě do ztracena.
Zas spatřím zbytek za tvým trikem,
kam spadala tvoje srdce
a jako anděl s notorikem
splynem spolu - muž a žena.
Teď přestaň mávat kapesníkem.
a v místech, kde cit burácí,
mne poranila puška lovce.
Teď v krůpěji z oka spadlé
mi srdce prudce krvácí
a další stéká po rohovce,
než se tiše jako pěna,
s jemným, lehkým žbluňknutím
propadne k tobě do ztracena.
Zas spatřím zbytek za tvým trikem,
kam spadala tvoje srdce
a jako anděl s notorikem
splynem spolu - muž a žena.
Teď přestaň mávat kapesníkem.
čtvrtek 11. června 2009
Óda na obyčejnost
Nebe se stydí, v karmínu
Kdo zbavil se vilných múzin pus
je teprv znalcem umění, žen,
citů. Schopen lásky kus
darovat, krásou omámen,
ne básník, líbán jednou z múz.
Takovou já ženu míti,
která by stále žhnula, než
rychlý skus sanic mne zachytí,
pak zžehne mi ústa, srdce též,
už nezbývá než sny v papír vrýti.
Básníkem stát se může kdosi,
kdo nechá ženu dlouho plát,
než zhasí vášeň kapka rosy
a vymele duši anděl z mlat,
který se nebem nehonosí.
dává znát svůj stud z výše,
kde nespočet chrabrých hrdinů
chvástá se. V jejich tahu klišé
kladu jim stále za vinu.
Kdo zbavil se vilných múzin pus
je teprv znalcem umění, žen,
citů. Schopen lásky kus
darovat, krásou omámen,
ne básník, líbán jednou z múz.
Takovou já ženu míti,
která by stále žhnula, než
rychlý skus sanic mne zachytí,
pak zžehne mi ústa, srdce též,
už nezbývá než sny v papír vrýti.
Básníkem stát se může kdosi,
kdo nechá ženu dlouho plát,
než zhasí vášeň kapka rosy
a vymele duši anděl z mlat,
který se nebem nehonosí.
Moje holka s dávkou
Seděla a smála se, nevěděla proč,
seděla a sledovala, jak jen čas jí míjí,
seděla a brečela, v ruce ranní moč,
seděla, až zaslepená mdlou bolestí v šíji.
Seděla a křičela, na mě, proč jsem němý,
seděla a nevěděla, kdo jí šeptá, hladí,
seděla a cítila strach mezi všemi těmi,
co ji odsuzují za nešťastné mládí.
seděla a brečela, v ruce ranní moč,
seděla, až zaslepená mdlou bolestí v šíji.
Seděla a křičela, na mě, proč jsem němý,
seděla a nevěděla, kdo jí šeptá, hladí,
seděla a cítila strach mezi všemi těmi,
co ji odsuzují za nešťastné mládí.
pondělí 8. června 2009
Zatmění měsíce
Průkopník noční černě sestoupil z prken slávy,
aby své oko upřel na mosty kamenné,
na děti, na starce i, jak jejich tvář popelaví,
na vlasy, jež se času dál řinou z temene.
Plakala něžná loutna, když zněla při nočních hrách,
plakala usedavě, až hvězdám bledly líce
a potom, zastydíc se, slzy - toť hvězdný prach,
schovala svou mokrou tvář za mraky v letmé skice.
aby své oko upřel na mosty kamenné,
na děti, na starce i, jak jejich tvář popelaví,
na vlasy, jež se času dál řinou z temene.
Plakala něžná loutna, když zněla při nočních hrách,
plakala usedavě, až hvězdám bledly líce
a potom, zastydíc se, slzy - toť hvězdný prach,
schovala svou mokrou tvář za mraky v letmé skice.
Láska má...
Barevná při odrazu, dřevěná paže v triku,
o kov jen cinkne křídly a letí za potravou,
o kov jen cinkne křídly a letí za potravou,
něžná je jako pírko v hedvábném nátělníku,
průsvitná, prozáří, rosa, když lehce trávou
dráždí ty schlíplé tváře půlnočních notoriků.
Hravá je, stará panna a mladá krasavice,
v poledne, večer, v noci, v čase, jenž kohout utne,
chce ještě jednou, prosí o více než je více
slovíček v jedné básni, zbydou jen oči smutné,
když ztratí se v střídmém svitu planetek u měsíce.
neděle 7. června 2009
Poleť si pro mne
Kéž by se vznesla tvoje vůle,
jak bílá paní s bílou pletí
a vytryskla sílu nad kopule,
kam se k ní racci bílí sletí,
ji roznesou v pařátech do všech zemí.
Kéž bych se vyznal v tvojí kráse,
pak milovat šlo by bez pochyby,
těžké je nebe pro Atlase,
pro mne zas žít, když tvář tvá chybí
všude, kde s tebou dobře je mi.
Milovat chtěl bych jak černá bílou,
bez jistot, bezpečí, ty jsi mina,
však dřív než šlápl, pustil bych žilou
do větru cit, pak zapomíná
mozek, že pro cit vlastně žiji.
Co v tobě je a svádí hříchy?
A co zas není, že mě to trápí?
Snad v řevu supů ten racek tichý
zatíná do masa mého drápy
a o kousek srdce plaché míjí.
sobota 6. června 2009
Vše je v ní
Buď sbohem, má vílo přenádherná,
už minaret klesá, zní vlnobití,
už tepe žíla konce a má jasná lucerna
nesvítí v dáli slibné, už nemůžem spolu býti
a cestovat v lásce dál - do niterna.
Ne bolest, ne trýzeň, to kry, co tají
derou mi v srdce cizí city,
já nepoznal je hned, staré se zdají
a metají bílou na blankyty,
kde v mraky se něžně zamotají.
Měl jsem rád šťastné konce věcí,
i konec tvůj je šťastný zvrat,
svoboda čeká - ven, ježci, z klecí,
já budu žít dál, dovol akorát
mé slze po tváři snící stéci.
Není-li smrt krokem k vykoupení,
není-li svobodou pro letce z mračen...
Je jedno, co je, když vím, že není
dojemnou frází. Jak moh bych zmáčen
putovat k jádru pochopení?
už minaret klesá, zní vlnobití,
už tepe žíla konce a má jasná lucerna
nesvítí v dáli slibné, už nemůžem spolu býti
a cestovat v lásce dál - do niterna.
Ne bolest, ne trýzeň, to kry, co tají
derou mi v srdce cizí city,
já nepoznal je hned, staré se zdají
a metají bílou na blankyty,
kde v mraky se něžně zamotají.
Měl jsem rád šťastné konce věcí,
i konec tvůj je šťastný zvrat,
svoboda čeká - ven, ježci, z klecí,
já budu žít dál, dovol akorát
mé slze po tváři snící stéci.
Není-li smrt krokem k vykoupení,
není-li svobodou pro letce z mračen...
Je jedno, co je, když vím, že není
dojemnou frází. Jak moh bych zmáčen
putovat k jádru pochopení?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)