Rozplakaný den

S lahví vína a s cigaretou na rtu
opřela se tvrdě o počmáraný kus zdiva,
ladně se rozvířila, zapoměla kartu,
svou pikovou dámu, ta vždy se dívá
na dívku a zídku z umakartu.

Sama neví, proč se tak děje,
možná, že pro druhé vlhčí řasy,
pokaždé totiž, když jeden se směje,
druhý pak pláčem jeho smích hasí,
myslí na kompromis, který nás neohřeje.

Snad jen chce hýčkat trávu a zpod řas kypřit hlínu,
když nebe ji nekonejší a země nepotěší,
a tak než se sen k ní skloní, bude jí z očních stínů
vytékat slza marná, v ohbí se hlava věší.
Co jen si smutná dívko, co si kladeš za vinu?

V nitru tvém rozervaném ukrutný žal se snoubí
s trpkostí mladých plodů - nezralých plodů ráje,
jakoby jaro nešlo a podzim svojí hrou by
rozprýštil z dužin šťávy, jež voní mládím máje,
než dozrají jejich chutě a budou sladké v hloubi.

Kdo by se trápil věčně, byl by jen blázen starý.
Až se tvá trpká slza v obrovskou perlu změní
a bude zářit lidem, poznáš, že tvoje dary
doženou snílky k smíchu a mrzouty k zapomění.
Tak i ty, dívko smutná, čekáš na letní žáry.

Srdce se trhá ve dví těm, kteří vidí tě tát,
kteří se vodou brodí, po zemi hebké plazí,
i všem, kteří vidí tvůj žal zhora, ti umí létat
a prosí tě: ,, Smutná slečno, nechť smích vás doprovází
a místo vlhkých třpytů začněte perly metat!"

,, Neplačte, krásná slečno", říkají bílé děti,
,, neplačte, sic i my zapláčem lítostí",
život je jednou k smíchu, podruhé ku prokletí
a lidé neměli by podléhat marnosti,
když jim až k velké slze paprsek slunce sletí.