Sbohem

Lásko má, ty to víš,
že jsem byl léta sám,
proto teď před tebou
své rukávy nekasám.
Snad mi i ty jednou
tu hroznou lež odpustíš.

I když už ve tvé víře
není má touha ryzí,
probuď mne ze sna, lásko,
než odteče zbytek mízy,
než mne tvé mrtvé oči
již nebudou mít za zvíře.

Z mozku zbyl kousek pryže
a z údů mých cáry masa
padají s těžkým dýmem,
stejně tak i tvá krása.
Chci naposled své rty sblížit
s tvou kůží pod negližé.

Naposled s vlahým douškem
a nechám tě zemřít, vílo,
nestihnu nic už, lásko,
srdce se zastavilo
a mému já nezbývá, než
pohrát si s vlnkou vlasů
schovanou za tvým ouškem.