O hledání

Blesk zhmotnil světlo světa, pak ťal do masa mračen,
dál rýsoval si cesty a črtal v bílých zdech,
dál jdu proti síle, studeným deštěm smáčen,
bezvěrec, melancholik, sám v lidských propastech.

Jen střepy matně lesklé se pojí v zrcadla,
v nich sebe nepoznávám, obraz se prudce chvěje,
pátrám po alter egu, na které dopadla
poslední vrstva prachu s příslibem naděje.

Snad našel bych jej ve snu, mít koně, který létá
a hůl, co z vlahých kapek vykouzlí tuhý mráz,
pak nesla by se touha, co ztloustla za ta léta
o tuny tíživosti, na zádech času snáz.

Zvládli bychom náklad, jen nebýt z těžkých ctností,
vždyť jak ubíhá život, my nesem čím dál víc
těch promarněných přání, té tíhy dospělosti,
než zbyde jen se kochat pohledem na měsíc.

My víme, proč je nebe a tak hledíme v davy,
kde zbylí nevědomí se svými egy jdou,
ve výškách našich kolen se tyčí jejich hlavy
a přece stávají se úžasnou legendou.

Legendou o hledání, co nikdo nevypráví.